O cestě do prčic a Prčic, a také o pojednání o lovci hadů.

V minulém textu jsem si dovolil malý vtípek, možná nebyl pochopen, možná sousloví jdi do prčic, již patří šedé minulosti. Lovec hadů, měl jen naznačit absurdnost počínání některých politiků, odborářů a bohužel i mých spoluobčanů.

Františka Josefa sice nepamatuji, ale zato mám, odškrtnuto v diáři poznamenáno všech dvanáct prezidentů,včetně toho posledního Václava Klause. Na pohřbu jsem však byl jen tomu prvnímu. Proč jsem tam šel, o tom rozhodli mojí rodiče. U dalších jsem nepovažoval za nutné být přitom. A ti poslední dva... tak o tom se teprve rozhoduje kdo komu půjde hodit kytku na rakev. Ale při mé smůle se dožiji ještě jednoho.

Nechci psát žádný dlouhý článek, chci jenom upozornit na takovou maličkost, které si doposud nikdo z té záplavz chytrých lidí, kteří nám neustále radí na koho máme hulákat a komu tleskat.

Od roku 1918, tedy od roku vzniku našeho státu, si ještě nikdo nevšiml, že jsme nikdy neměli ani pravicovou, ani levicovou vládu, tak jako jsme nikdy neměli žádnou demokratickou pravicovou stranu a ani  demokratickou  stranu sociálně demokratickou. Tak jak se tomu rozumí ve skutečně demokratisckých státech.  Vždycky to byla nějaká směs, směřující buď k politickému chaosu, nebo fašismu a nebo komunismu, který se tu nakonec na desetiletí uchytil. Manifestace a protesty a nezávislá hnutí jsou v pořádku, tak to má být, každý  musí mít právo se vyslovit a prosazovat svůj názor, ale jak říkával můj otec: vono je vocaď až pocaď. Čili mít rozum v hrsti a  nedát se obalamutit kdekým.

Ráj na zemi si musí vytvořit každý sám, a jestli Vám někdo slibuje, že to udělá za vás, tak mu nevěřte. Sám sobě je člověk štěstí strůjcem.