Genitalie času

Prvního května 1952 v pozdní večer jsem oblékl černošedý dvouřadový oblek, bílou košili s jasně fialovým motýlkem, obul jsem lakýrky, které mi otec na moje přání již před časem na míru ušil a zahalený do lehkého, velmi volného světlého raglánu, vyšel jsem do potemnělých pražských ulic oslavit „První máj“. Zamířil jsem do Bogaccia, ale došel jsem do  Cascady

Ve stejný den a dokonce možná ve stejnou hodinu usedal Salvador Dalí ke stolu, aby začal psát Deník Génia. I on  měl na nohou lakýrky. Měl je proto, že mu byly nepohodlné, „že mu způsobovaly bolestnou trýzeň a maximálně stupňovaly jeho řečnické schopnosti,“ napsal hned do prvního zápisu v Deníku génia.  Já jsem naopak lakýrky nosil vždy, když jsem chtěl podtrhnout svoji odlišnost od nevýrazného davu.

Uvěřil jsem v surrealismus a byl jsem přesvědčený, že pronikám do jeho tajemství. Četl jsem Bretona, Eduarda, Crevela, Desnose, Soupaulta, Péreta i ostatní z okruhu jeho přátel, v pořadí jak se ke mně dostávaly jejich texty, či reprodukce výtvarných děl, což nebylo právě snadné, když jsem žil v časech kdy se „dobývalo iracionálno“ a nadrealita se stávala zběsilou realitou.

Přítel Jiří Šmoranc o tom o něco později napsal: Surrealismus odchází z prostor umění a přichází do života. Učil jsem se porozumět Freudově psychoanalýze a po antikvariátech jsem pátral po zapomenutých knihách, reprodukcích a jiných stopách po umělcích, surrealistech. Tak se mi dostaly do rukou brožované knihy Co je surrealismus (přednášky André Bretona přednesené u nás v roce 1935)a Spojité nádoby, na psacím stroji opsaný Vzduch vody a další texty.

Nemám však v úmyslu tu vyjmenovávat všechny básníky a malíře, kteří se i třeba jen na čas surrealismem mihli, či v jeho historii zanechali nesmazatelnou stopu. Velmi brzy jsem se já i moji přátelé také  setkali se jménem  „Salvátora Dáliho“. Že to jméno je zkomolené i na to jsme přišli velmi záhy, ale používali jsme ho dál, asi tak jako přezdívku, asi tak jako přezdíváme někomu nám milému.

Dnes si myslím, že by to Dalí nesl velmi nelibě. I když ono je to u nás s překladem jeho jména stále jaksi trochu nejasné… pokud na tom vůbec záleží. Mám před sebou dvě knihy, Deník génia a Mé vášně. První nese jméno autora Salvador Dalí a druhá, Salvador Dali. Mě je bližší druhá verze a přesto ji nebudu v těchto řádcích používat, přestože není někdy ani jasné, jak Dalí sám sebe označoval. Svoje obrazy někdy podepisoval Dali, jindy Dalí. (pokud se vůbec podepsal), neboť autorství jeho děl je nezpochybnitelné a jeho díla nezaměnitelná.) Račte si vybrat.

Vedle André Bretona, jenž byl naším mágem a profesorem, se pro nás stal Dalí malířem a básníkem, který měl na nás velmi silný vliv. Pokud ovšem byla příležitost a možnost o něm získat nějaké podrobnější informace neboť ani Zdenek Buřil nemohl vynášet z prohibitu Univerzitní knihovny tolik knih, kolik bychom chtěli a potřebovali.  Uvidět reprodukce Dalího obrazů jsme mohli za příznivých podmínek jen v Umprum knihovně a nebo na nějaké náhodně narazit v některém z  antikvariátů. Nebyli jsme ovšem sami, kdo se pídil a tak opravdu záleželo velmi často jen na tom štěstí.

Přesto, podařilo se mi získat strojopisný opis s názvem: Salvador Dalí Veliký masturbatér /viditelná žena/- fragmenty a také synopsi Vilém Tell /portugalský balet Babaono/. Byli jsme okouzleni. Zejména můj bratr Vladimír a já jsme měli ke stanoviskům a uměleckým postupům Salvadora Dalího velmi blízko. Je ovšem pravda, že jsme vše museli nacházet a dešifrovat v jeho textech a reprodukcích obrazů. Zdenek Buřil, byl spíše pro ortodoxně levicový surrealismus a Jiří Šmoranc, byl tak někde mezi námi, avšak všichni jsme bez výhrad přijali Paranoicko kritickou aktivitu a také Dalího názor na surrealistický objekt, tak jak se o něm Breton zmiňuje ve své pražské přednášce 29. března 1935.

V roce 1950, možná že to bylo 1951, vyšla brožura s  názvem Proti buržoasnímu umění a uměnovědě. Autorku tohoto spisu si již nepamatuji, i když mi její jméno stále brnká o paměť, neboť tehdy to byla velmi známá dáma. Důležité pro mne bylo, že v této obskurní brožurce se našlo něco informací z tehdejší současnosti, které bylo jen velmi obtížné někde nalézt a také tam bylo několik reprodukcí, z toho dvě   Dalího obrazů: Měkká konstrukce s vařenými boby a pak jeho slavná Stálost paměťi (Rozměklé hodinky). Ty informace se samozřejmě museli velmi pozorně a opatrně ze záplavy zbytečného a bezcenného textu lovit stejně jako lovíme rychle unikajícího úhoře. Dodnes si však myslím, brožurka byla vydaná s přesným úmyslem na čísi popud. Faktem je, že byla velmi rychle rozebraná.

Chápal jsem, podobně jako Dalí i když jen víceméně podvědomě, automatické psaní a surrealistické umělecké metody jako přepis tryskajících myšlenek bez dalšího estetického a morálního zásahu a také jakékoli další kontroly, ale ovšem, že tento přepis je jenom prvotní tvar,s nímž básník dál pracuje.

Že v surrealistickém pojetí hraje určitou roli i levicový světový názor a komunismus jako takový, tak to jsem příliš nepřijímal a v době o níž se tu zmiňuji, jsem to považoval jen za jakousi přežitou vývojovou fázi. Po zatčení bratra Vladimíra v roce 1952, jsem surrealismus s komunismem, či socialismem  přestal spojovat vůbec. Rozhodující se pro mne stala umělecká a estetická hodnota surrealismu a jeho ničím neomezená svoboda vyjadřování.

To ovšem neznamená, že jsem změnil svůj názor na měšťáctví a měšťáckou kulturu a na vše co s tím souvisí. Konec konců, komunismus dokázal zplodit buržoasii toho nejhoršího druhu. To také podle mého soudu znamená, že umění obecně, nemá mít žádný politický názor, že umělci se pouze subjektivně vyjadřují svými díly a sdělují svůj subjektivní pohled na svět, život, lidského ducha a možná i na celý kosmos.

Jen vrcholně subjektivní umělecké dílo se stává ve svém důsledku i objektivním pohledem na život i smrt. Pokud někdo začne vytvářet „umělecká díla“ pod dojmem jakéhokoli politického nebo společenského zájmu či ideje, stává se defakto námezdným dělníkem a jeho dílo obvykle nepřetrvá život myšlenky, jíž propůjčil svoji dovednost.

O umění zde tedy nelze mluvit. Proto také Breton a po něm i další, se s komunismem rozešli a proto také René Crevel   a  ještě  jiní,   uzavřeli  svůj  život  sebevraždou  a  nebo skončili jako oběti „ideálu“. Dost příkladů bychom našli i u našich před i poválečných surrealistů.

Paranoicko kritická metoda přístupu k umělecké tvorbě. Čistý      sychický automatismus – automatické psaní. Dalí a Breton. Lze jen litovat, že tito dva velcí básníci (lhostejno zda se vyjadřovali perem, či štětcem nebo jiným způsobem), nemohli pracovat nejen spolu, ale ani vedle sebe. Je možné mít ke konci třicátých let, kdy se Dalí se surrealistickou skupinou rozešel a začátku čtyřicátých, výhrady k oběma stranám, zůstává však smutnou i když lidsky pochopitelnou pravdou, že dva géniové surrealismu spolu pracovat nedokázali a snad ani nemohli.

Byla mezi nimi určitě jistá rivalita, snad nějaká žárlivost na dílo toho druhého… kdo to rozsoudí a posoudí?  Jestli tím ochudili sebe… těžko vědět, že však tím ochudili surrealismus, je zcela jisté a vzniklé škody můžeme jen zatrpkle hledat a odhadovat v jejich textech a obrazech. Já jen vím, že se v New Yorku roku 1940 sejít měli.

Salvador Dalí koncem třicátých let minulého století surrealistickou skupinu pro nepřekonatelné rozpory opustil a v zápětí byl i formálně vyloučen. Jak sám později říká, je jediným skutečným surrealistou. Přistoupíme-li na jeho pohled, pak ano. Spíše bych se přiklonil k tomu, že byl ve svém atelieru, velmi osamělým surrealistou a to i přesto všechno co se kolem něho odehrávalo. Nebýt jeho ženy Galy, kdoví jestli by dokázal odolat a neudělat ten poslední krůček a překročit práh. Paranoicko kritická aktivita k němu svádí a konec konců… je to tak snadné.

Život mi bezmála před čtvrt stoletím dal do jeho druhé poloviny nepřívětivý a podivný úděl a tak dnes, na prahu skutečného stáří, které se v mé generaci sice již většinou dostavuje o něco později než za mého mládí, zato zase netrvá příliš dlouho, musím se stále vydávat na cestu zpět abych hledal stopy  své přítomnosti,  pátral po ztracených střepinkách a znovu z nich skládal svoji minulost, obraz ve svém kaleidoskopu, abych každým přidáním nového barevného střípku a každým pootočením času objevil obraz svého již dávno zapomenutého života.

Jeden takový střípek, mi přítel DP nedávno poslal poštou. Malý, jako zrcadlo vyleštěný CD, který mě klepnutím myši na ikonu zavěšenou na obrazovce monitoru počítače, zázračně spojuje iracionálním časem, s třiadvacetiletým Dalím a jeho stejně mladým přítelem Fredericem G. Lorcou. Sedí právě za stolkem kavárny Regina Victoria a píší libreto opery – báseň „Etre Dieu“, úvaha o osobnosti. (Opera byla zvukově zaznamenaná v roce 1974, vyšla na třech LP deskách a na CD o dvacet let později, v lednu 1994 – scénář Manuel Montalban, hudba Igor Wakhevitch. )

Závorku jsem vložil jen proto, že v této nahrávce účinkoval i Dalí a svoji roli improvizoval, neboť odmítl zachovávat Montalbanův text s tím, že Dalí se nikdy neopakuje. Poslouchám oněmělý úžasem, protože si právě uvědomuji, že libreto bylo napsané šest let před mým narozením a přitom svojí  ohromující silou působí jakoby bylo napsané včera. Při prvním poslechu jsem dokonce podlehl iluzi, že současně, nebo jen s krátkým odstupem byla napsaná i Walkhevitchova hudba a vůbec mě v té chvíli nepřišlo na mysl, že mezi libretem a hudbou je padesátiletá propast času. Walkhevitchovi se podařilo zcela splynout s duchem Dalího a vzniklo tak omračující umělecké dílo, jehož sílu a velikost dokáže ocenit až některá příští generace.

Etre Dieu, kolik významů a výkladů mají tato dvě “slova“. Etre Dieu, :Být Bůh… (pochybnost o existenci?) :Být Bůh… (já, Dalí?)  :Být Bůh… (jaký?, věčný, spravedlivý,) :Býti Bohem,  atd. Je mnoho výkladů a ještě více otázek, k významu tohoto titulu úvahy o osobnosti. Po létech se Dali  spokojí tím, že je nazýván jen Božským. Byl génius. Věděl to a také se  tím netajil. Slyšíte-li jeho hlas jak šeptá, vemlouvá se, rozpráví, útočí a dotazuje se, obviňuje a vyzývá Boha… (k čemu?) A prosí ho, (proč? a za co?) A hned křičí a pak přechází do pokorné modlitby a sklání se před velikostí… snadno mu uvěříte.

Buďme však opatrní, neboť géniům nevěříme, jenom je milujeme. Pro Dalího byl život jedna velká opera a on byl jejím autorem a velkým režisérem. A když život, tak nejen ten svůj, ale i všech kteří byli v jeho dosahu. Jen Gala byla nedotknutelná, jen ona byla mimo tuto grandiosní a nekonečnou operu. Jen ona věděla kdo Dali je a znala i jeho tvář. Možná jeden, pozorný divák ho na vteřinu zahlédl, když se tento velký herec při aplausu ukláněl.

Viděl jsem jen, dva, snad tři jím malované obrazy a ještě nějaké kresby, které se na konci šedesátých let a potom o dvacet let později, u nás na některých výstavách objevili. Znám ho tedy jenom zprostředkovaně, přes reprodukce, jeho texty, filmy, monografie a nyní také přes zvukový záznam i pomlouvačné články a přesto mám v duši hlubokou jizvu přátelství. Poprvé jsem se s ním setkal někdy v roce 1949, když jsem v knihařské dílně v Revoluční ulici pro kohosi vázal staré časopisy a noviny. Andaluský pes. Byl to článek, snad recenze, o filmu a patrně bych to přešel stejně jako stovky dalších, jenomže mezi sítkem písmen byly na stránce dva obrázky, které probudily moji zvědavost.

Oko proříznuté břitvou a pak měsíc poraněný stínem mraku, nožem, možná tou samou břitvou. Bylo v tom cosi uhrančivého a zneklidňujícího a krásného. Až o rok, dva, jsem již věděl, že vedle Luise Buňuela je jako autor podepsaný i Salvador Dali a až koncem šedesátých let jsem ten film viděl ve filmovém klubu. Dnes si ho mohu v tichu večera, promítnout na obrazovku a na chvíli se vrátit do let kdy hořel oheň. Krása současnosti.

Potíž je v tom, že současnost v našem čase neexistuje. Současnost je  dávno za námi a my jen žijeme dosti uboze v minulosti. Jdu Celenou ulicí a pak dál do nitra města a hledám přítomnost současnosti. Kolem však není nic, jen zástupy mlaskajících.Poslouchám smích navzájem se požírajících macarátů a závidím těm co mě předešli tam kde současnost je věčná. V Bibli se píše: Kdo čteš, rozuměj.

Raketoplán Columbia shořel, aby světlo jeho ohně se neslo kosmickým prostorem do nekonečna a vydávalo svědectví o nesmrtelnosti ducha. Stejně hořel i Salvador Dalí a jeho duch se řítí časem do přítomnosti.

Pročítám texty staré tři čtvrtě století a vím, že právě tam je přítomná současnost, zatím co při čtení textů nedávných cítím jen nedomrlou současnou přítomnost. Občas hledávám v Antologii současné surrealistické poezie Letenka do noci, surrealismu tam však nacházím jen pár tichých korálků. Z toho co mi tu a tam však přijde na stůl z jiných končin světa se zdá, že surrealismus přežívá a dokonce mám za to, že překračuje genitálie času a mění se v cosi nového. Co již kdysi naznačil Dalí. Etre Dieu, v tom sousloví je obsaženo absolutno.

Odvaha kráčet hluboko po mořském dně a drásat se o zlaté krystaly zapomenutého slunce. Je v nich oheň Columbie, duch Dalího, je v nich přítomná i současnost surrealismu jenž překročil do nového století. Proto básníku, neboj se štěkotu psa.