Nikdy nebylo snadné žít

  Nikdy nebylo snadné žít a těžko to někdy snadné bude. Ovšem to jak žijeme, jaké máme osobní cíle, bez ohledu na sociální a politické podmínky, tak to záleží na každém z nás. Když listuji v blogu.idnes, který píšou téměř samí mladí lidé, (staříků jako jsem já, se tu mnoho nenajde) říkám si, kam se poděly sny těch mladých, kde jsou jejich touhy něco dokázat a vykonat, jedno je kde a na kterém místě.  

Čtu jen nářky, zlobení, nespokojenost i závist a tak dále. Nadává se na politiky, ale ti jsou naším obrazem. Zvolili jsme je my, někdo přímým hlasem, někdo lhostejností vhodit lupen do urny. Další věc je ta, že nejdůležitější je pro stát, dříve bychom řekli pro národ, je, jak pracujeme my. Hulákání s panem Zavadilem, někde na plácku ničemu nepomůže, stejně jako naše brblání. Pan Zavadil a jeho kolegové vezmou prvního gáži a jede se dál. Čím větší randál, tím déle nám to vydrží. A my tady na blogu si můžeme povídat a nestane se nic.

Jsou státy, kde mají podobné politiky jako my, mají i stejné předsedy vlád i předsedy odborů a přitom všechno běží, protože se nikdo nespoléhá na to co mu vláda, ergo stát, dá.

Do rubriky Kultura dávám text Genitálie času. Kdo si ho přečte, trochu podumá, možná i na leccos přijde.