Mrholí do řídkých kapek,

ulice je prázdná, jen pár zamyšlených chodců a jinak nikdo. Sedím na lavičce, která bývá v sezóně obsazená zvědavci a turisty, teď však v pozdním podzimu, čase rychlých večerů a dlouhých nocí, sem nezajde téměř nikdo. Mrholí, do řídkých kapek zabloudí co chvíli i první sněhová vločka, ale mně, zahalenému v teplém kabátu podšitém kožešinou je dobře. V jedné kapse malá termoska s horkou kávou, ve druhé placatá lahvička s koňakem.  

Čekám. Život je věčné čekání. Na něco, na někoho na cokoli.. Já čekám na rozsvícené okno. Času mám dost, mohu si tohle čekání dovolit. Dívám se na druhou stranu ulice na dům pana Kyncla, až se rozsvítí jedno ze dvou oken ve druhém patře. Dům víc pater než ta dvě nemá. V každém patře jeden byt se dvěma okny. V prvním patře bydlí stará pani, ve druhém slečna. V přízemí vchod do domu a nepatrná hospoda. Starý dům ve staré ulici, uprostřed starého města. Nic tak zvláštního a zajímavého v tomto koutu Evropy. Kdyby nebylo jednoho z těch dvou oken ve druhém patře.

Hraji si s myšlenkami, přesouvám je jako figurky na šachovnici sem a tam, dosazuji do nich přátele, známé i lidi které znám jen od vidění a také slečnu kterou potkávám, se stále stejnou knihou pod paží, pravidelně každé ráno, když si jdu koupit mléko a balíček kávy, slečna kupuje krabičku cigaret a také kávu. Já jdu na pravidelnou ranní procházku, slečna chodí pravidelně v tuto dobu spát. Zdá se mi velmi krásnou a její zaměstnání je jistě velmi romantické.

Touto dobou, možná v o něco pozdější hodinu, jsem spolu s Bohumilem Hrabalem a básníkem Zdeňkem Buřilem šel z Libně podle potoka Rokytky až k Podvinnému mlýnu. Tam jsme přešli  přes mostek na druhou stranu k Vysočanské radnici a za ní k bývalému Hotelu Krása, kde od roku 1915, patrně až do své smrti 1928, žil a psal básník a filozof  Ladislav Klíma. Přišli jsme se poklonit jeho geniu a doufali, že tam najdeme otisk jeho ruky. Našli jsme jen dům, který bývalý hotel připomínal jen velmi vzdáleně. Setrvali jsme na místě asi hodinu, rozmlouvali o poezii a o tom s čím jsme se měli možnost z Klímova díla seznámit. Pak očištěni sílou jeho ducha jsme se vraceli do Libně. Proč jsem si na to vzpomněl? Asi proto, že si v Klímovi zrovna čtu.

Vteřiny svým charakteristicky trhavým pohybem, jakoby se lekaly nekonečnosti času, posouvají ručičky hodinek. Vrátil jsem svoji pozornost k oknu. Slečna se teď asi začíná převalovat, přichází její ráno, sladké probouzení do nové noci. Okno se teď maličko prosvětlilo, rozsvítila lampičku, dívá se do stropu a snad přemítá o tom jaká ta noc bude.

Dívám se na ciferník hodinek a slečna zaspala, má však jistě ještě času dost a jak si vzpomínám, tak jsem také vycházel z domova nejdříve po deváté večer a často i později. V nočním baru Bogaccio v Královodvorské ulici otvírali sice již v osm, ale první host nepřišel dřív jak v deset, pan Venclů zatím ladil orchestr a nebo si jen tak něco přehrával na housle a zpěvačka cvičila u klavíru. Hrát začal až v deset, to se také začínaly scházet holky a zábava, jen v takovém decentním tempu, začínala kolem jedenácté. A tak si říkám, že pro krásnou slečnu, která si čte ve Freudovi a chodí cudně oblékaná, že by mohla učit v dívčím lyceu, je deset hodin večer tak ta správná doba kdy má jít do práce.

Na okno se nedívám jen proto, že slečna když vstává a chystá se k životu, se v něm objevuje, jak přechází po malém pokoji, v rouše oslnivé nahoty,  ale okno má i zcela zvláštní oslnivé sklo plné prasklin a matných skvrn, způsobených možná záclonou, možná stářím skla, možná se v tom bytě kdysi odehrálo něco děsivého a kdosi kyselinou postříkal i okno a proto ty skvrny. Znát tak všechna tajemství starých domů, sepsat je a jsem slavným.

Teď se v pravém okně, kdesi vzadu, rozsvítilo bílé světlo. Opatrným dotazováním jsem se od babky co bydlí v prvním patře dozvěděl, že slečna si nechala v té místnosti, která asi měla být kuchyní, postavit sprchový kout. „To víte, vona se musí porád mejt… při takovým zaměstnání.“  Jaké je to zaměstná jsem se od babky nedozvěděl. Proč bych měl?

Bílé světlo zhaslo a po několika vteřinách se rozsvítilo příjemně teplé světlo v okně k němuž je upřená moje pozornost. Dívám se očarován do okna, kde za matoucím sklem, měnícím a zkreslujícím a zahalujícím tělo slečny přecházející po bytě. Lomený obraz slečny, která se po koupeli protahuje a kouří první „ranní“ cigaretu a obléká se a líčí a připravuje k odchodu do… kam opravdu půjde?

Skládám v podivně blouznivém skle její obraz, hádám jaké asi myšlenky jdou jí hlavou a přemýšlím o Bretonově Nadje, Eduardově Nusch, o Dalího Gale i o Klímově Orei a Erratě. Kterépak z nich se asi podobá a podobá se vůbec nějaké jiné ženě?

Po pětapadesáti letech jsem opět, tentokrát s přáteli, Davidem a Lubošem, podnikl cestu do Vysočan do míst kde stával Hotel Krása, nadechnout se vzduchu který do plic postižených Tuberkulosou, před osmdesáti lety dýchal Ladislav Klíma. Na místě jsme však již nenašli ani jedinou stopu o tom, že tu kdysi Klíma žil, pracoval a nejspíš také zemřel. Pokusili jsme se aspoň najít zbytky cesty kolem potoka Rokytky, kudy si Klíma tenkrát pravděpodobně zkracoval cestu do Prahy. Našli jsme jen zbytky staré cesty, železničního viaduktu, starých jezů a minulosti. Město se nemilosrdně požírá a asi to tak má být. Slavná Nemesis nám to na každém kroku připomínala.

Slečna sedí u okna a kouří svoji první cigaretu. Rozechvěn se dívám na její obraz rozfázovaný trhlinami a stíny ve skle a skládám si jej tak jako kdybych modeloval kubistickou sochu. Mám zvláštní pocit radosti, že takhle ji vidím jenom já. Teď zháší cigaretu, vstává a její obraz se v okně násobí, takže ji vidím stát několikrát za sebou a vedle sebe a teprve když se začne pohybovat se její obraz také začíná scelovat. Jsem svědkem tajemného obřadu oblékání mladé ženy.

Vycházel jsem vzhůru po schodech ze stanice metra do Kaprovy ulice, když proti mně náhle ozářena světlem lucerny z ulice sestupuje mladá žena v modrém kostýmu. Nažloutlá záře výbojky ji jako úderem blesku učiní nebesky krásnou a já v ohromení z toho co vidím a jsem svědkem, se lehce ukláním a zdravím: „dobrý večer“. Odpověděla mi malým úsměvem a byla pryč.

Po čase jsem ji potkal ve stejnou dobu zase, pak jsme se začali potkávat i ráno, přišel jsem na to jaký má časový rozvrh dne a setkání jsem vyhledával. Nakonec jsem také našel dům ve kterém bydlí. Kromě pozdravu jsem ji nikdy neoslovil a ona mi pravidelně věnuje jen úsměv. Zcela jistě ví, že dvakrát týdně sedávám zde na lavičce a hledím do jejích oken. Na její jméno jsem se nikdy nedotazoval… nikdy jsem nenašel důvod proč bych ho měl znát.

Slečna zmizela z okna a to znamená, že za chvíli se ukáže ve dveřích, bude mít elegantní tmavě modrý kostým, černou kabelku, nebo malý kufřík, na nohách černé lakovky. Rozhlédne se a bude spěchat do Kaprovky na metro. Dnes je však všechno nějak jinak. Slečna nespěchá, ale na někoho čeká. Z náhlého popudu přecházím ulici a malý parčík. Ukláním se,: „omluvte slečno, že Vás oslovuji, ale již nějaký čas se, ač bych neměl, snad dvakrát týdně dívám do vašich oken ve druhém patře a chtěl bych vysvětlit…“ Slečna se dává do smíchu,: “já o vás vím, ale v těch oknech nebydlím, tam bydlí pani Barešová… bývala… snad po válce, prostitutkou a prý velmi krásnou. Myslela jsem, že jste nějaký její starý ctitel. A vy jste snad myslel, že… no to se povedlo. Já bydlím v prvním patře, vlastně nebydlím. Nic tam již nemám. Teď čekám na taxi a asi za dvě hodiny odlétám s přítelem do Paříže.

Stojím tam jako idiot a nevím co říct. Taxi přijíždí, slečna mi s čarovným úsměvem pokyne a taxík již zahýbá k nábřeží. Dívám se ještě naposledy do okna ve druhém patře, v okně popraskané sklo, jistě dávno nemyté a za ním tvář stařeny pozorující odjezd slečny v modrém kostýmu. Posměšný smích stařeny… odcházím… utichá i s mým snem.