I všední den bývá nevšední

15. 07. 2011 18:43:23
Měl hlavu skloněnou, jeho dech šelestil zeleně a všem se zdálo, že právě umírá. Deci červeného vína již dávno dopil, seděl nehybně s uchem nastaveným k jihu, snad někomu naslouchal. Číšníci ho již nějakou dobu pozorovali a pak když to trvalo příliš dlouho, na něho upozornili vrchního. Vrchní pokrčil čelo, vzal účtenku a hostovi ji podstrčil. Učinil to téměř štítivě a čekal. Nic se však nedělo. Host seděl dál s hlavou skloněnou a s uchem nastaveným k jihu, asi opravdu někomu naslouchal.

Měl hlavu skloněnou, jeho dech šelestil zeleně a všem se zdálo, že právě umírá. Deci červeného vína již dávno dopil, seděl nehybně s uchem nastaveným k jihu, snad někomu naslouchal. Číšníci ho již nějakou dobu pozorovali a pak když to trvalo příliš dlouho, na něho upozornili vrchního. Vrchní pokrčil čelo, vzal účtenku a hostovi ji podstrčil. Učinil to téměř štítivě a čekal. Nic se však nedělo. Host seděl dál s hlavou skloněnou a s uchem nastaveným k jihu, asi opravdu někomu naslouchal.

Číšníci se dohadovali kdo to víno přinese aby nakonec, jako vždy, padl los na nejmladšího. Vychrtlý mladík s nosem přerostlého tukana to přijal lhostejně. Nesl hostu se skloněnou hlavou jeho dvě deci a postavil je před něj na stůl. Host nic. Nezdálo se, že by přítomnost mladého číšníka zaznamenal. Zřejmě se mu nezdálo vůbec nic. Číšník s nosem ptáka tukana ho s vyceněnými zuby pozoroval a k nejbližšímu kolegovi oznámil: „von se nehejbá.“

„To už celý odpoledne,“ kolega přimhouřil jedno oko, „Zkus do něj zase strčit a pak ho prošacuj jestli má na zaplacení.“

„A bude to na mně.“

„Tak si poslechni jestli dejchá a pak ho teprve prošacuj.“

„Není nic slyšet, asi nedejchá. Ať si ho příde prošacovat vrchní. Někdo by si mohl myslet, že ho chci okrást.“

„Tak mu šáhni na tvář... jestli je teplej, nebo studenej.“

„Hele, já mu měl přinést víno... pojďte si na něj šáhnout někdo jinej.“

Nejmladší číšník se sebral a vrátil se do skupinky rokujících číšníků.

Hosté kavárny se udiveně rozhlíželi co se to děje, číšníci neobsluhují a vrchní pobíhá po kavárně a kvoká jako kvočna které někdo ukradl vejce.

„Já ho omrknu,“ řekl obrýlený číšník, nadhodil si sako a vykročil.

„Podívej, vychází mu něco zelenýho z nosu... mrkni se na to,“ zavolal za ním jeden z kolegů.

Číšníci se začali dohadovat, protože si toho podivného jevu všimli všichni.

„To je kouř, není zfetovanej? Třeba hulí trávu... to by sem tak pasovalo, támhle u sedmičky dřepěj dva policajti v civilu. Kdoví po kom jdou, už je pozoruju od minulého tejdne..“

„Je to pára a jde mu to z pusy.“ Obrýlený stojí nad hostem, chvíli pozoruje a přemítá a pak do té páry nastaví opatrně prst, který zezelená. Ukazuje prst ostatním, “mrkněte na to, mám zelenej prst... kdoví jestli to smeju a co je to za sajrajt.“ Drží prst ve výšce a jde k číšníkům. „No, to jsou ty vaše fóry... měli jsme hned zavolat policajty.“

„Támhle u sedmičky jsou dva.“

„Těch se nevšímej, to jsou mí hosti.“

„Policajty nevolat, zavolejte na záchytku ať ho odvezou.“

Vrchní se k nim přikradl zadem s úmyslem je rozehnat..

„Panstvo, do sálu a dělat, že nic. Objednal si, tak je to host jako každý jiný. Ať se z něj kouří, hlavně, že to neznečisťuje ovzduší a možná je to jenom provokace. Tak hoši pozor.“ Prochází kavárnou, usmívá se a mizí v přípravně.

Číšníci začali opět kmitat mezi stolky a kavárna se vrátila ke svému obvyklému životu. Nic se nedělo, jen host se skloněnou hlavou přesměroval sklon na jihozápad a v nestřeženém okamžiku, protože žádný z číšníků to nezpozoroval, se musel napít vína, neboť z poháru ubylo.

„Třeba si jenom dává dvacet.“

„A nebo je to bezdomovec,“ sdělují si pinglové když se cestou mezi kavárenskými stoly míjejí.

„Nojo, ale jak to pije? Nemá v kapse brčko? Nevšimli jste si někdo?“

Nevšiml si nikdo a přesto vína pravidelně ubývalo. Začali o něho ztrácet zájem a hosté kavárny na něho již zapomněli

Do kavárny náhle vpadl vysoký muž v rozevlátém černém kabátě a aniž by sundal černý klobouk z hlavy spěchal a přitom mával rukou na kohosi až v rohu na konci kavárny. Hosta se skloněnou hlavou, v tom okamžiku právě na severovýchod, si nevšiml a kabátem o něho zavadil. Kabát byl bezpochyby těžký, neboť host právě ve snaze přesměrovat hlavu jinam, se skácel ze židle a zmizel pod stolkem. Muž v rozevlátém plášti se k němu nahnul, nadzvedl klobouk: „rád jsem Vás poznal,“ a spěchal k rohovému stolku na konci kavárny. U stolku nikdo nebyl. Muž hodil klobouk před sebe a u číšníka si objednal presto. Přinesli mu kávu v malinkém koflíčku. Ani se na číšníka nepodíval, jen přikryl miniaturní šálek kloboukem.

„Další cvok... to je den,“ zahučel číšník pro sebe.

„Co budeme dělat s tím pod stolem?“ Tázali se číšníci jeden druhého, pokaždé když se potkávali v přípravně.

„Zatím ho tam necháme, volných stolů je dost, třeba za chvíli vyleze sám,“ rozhodl vrchní,“ a kdyby se někdo ptal, řekněte, že něco hledá.“

Uplynulo čtvrt hodiny, pak půl a nic se nedělo, vína ze sklenice však ubývalo.

„Člověče, kdy to pije? Já ho sleduju a nevidím nic.“

„Může mít nějakou hadičku a nebo zahnutý brčko, co ty víš. Dneska mají lidi věci.“

Po téměř hodině, kdy sklenice s vínem již byla prázdná a host byl stále pod stolem, došla vrchnímu trpělivost. Upravil si černé sako, napsal účtenku a vykročil za tím zvláštním hostem. Zpod stolu bylo slyšet jen slabě sípavý dech a vidět lehký zelený opar vznášející se vzhůru ke stropu. Vrchní se, se zatajeným dechem sehnul a strčil do hosta, který neležel jak by se předpokládalo, ale byl složený do jakéhosi pokleku. Trochu se při doteku cizí ruky zakymácel a pak se začal bez slova stavět na nohy. Vrchní před něho položil na stůl účtenku, kterou si host zvědavě prohlédl, pak probral kapsy a když našel přijatelný obnos na zaplacení, položil peníze vedle účtenky. Ze židle sebral aktovku, které si dosud nikdo nevšiml a pomalou chůzí, která naznačovala, že odchází, se bral do předsálí k šatně. Postarší šatnářce dal lístek, ona jemu, jako protihodnotu, podala umolousaný klobouk. Chvíli nad ním rozjímal jestli si ho má vzít a pak ho narazil na hlavu.

Vrchní šel stále za ním a nemohl se již dočkat až tento neobvyklý host opustí prostory kavárny. Host udělal krok a... padl jako podťatý. V jakýchsi záškubech si pravou rukou ještě posunul klobouk do čela aby mu zakryl obličej, v levé ruce držel aktovku a posledním trhnutím těla si dal ruce i s aktovkou na prsa. Ležel bez dalšího pohybu na zádech.

„Vy jste mu něco řekla?“ vyzvídal překvapený vrchní na šatnářce.

„Co bych mu říkala? Nedal mi ani tuzéra.“

„Vážně nic?“

„Říkám, že nic,“ podívala se přes pult na hosta, „vypadá, že ho to kleplo, to jste ho asi zase vodřeli.“

„Nechte toho a pojďte se na něj podívat. Byla jste v CO zdravotnicí, tak byste to snad měla poznat.

Mezi tím se přiloudali ostatní číšníci. Vrchní už nic ani neříkal, jen se zeptal jestli v sále vůbec někdo obsluhuje.

„Ten mladej,“ dostal odpověď.

Šatnářka obešla pult, odborně poklekla a urovnala si šaty a přesvědčila se, že ji nikdo nekouká pod sukni. Pak vzala hostovo zápěstí mezi prsty a hledala puls.

„No, je takovej vlažnej, tep mu netepe... aspoň jsem ho nenahmatala.

„Co s ním budeme dělat?“

„Nejlepší zavolat sanitku.“

„Nebo policajty.“

Host se pohnul... ne moc, rukou nadzvedl klobouk a nejprve lehkým pohybem rozehnal zelenou mlhu, která se z pod klobouku vynesla.

„Netřeba.“

Všichni se po sobě podívali, šatnářka ústa dokořán.

„Vždyť netepe.“

Vrchní mávl zhnuseně rukou a soustředil se na hosta.

„A co je třeba?“

„Zavolat aby pro mne přijeli,“ ozvalo se z pod klobouku.

„Pro koho má kdo přijet? A kdo bude platit telefon?“ Vrchní se rozhodl s nikým se dál nepárat.

Host s trochou úsilí sáhl do kapsy a položil vedle sebe dvacetikorunu a lístek s číslem telefonu. „Na tohle číslo a pro pana Adriaxe.“

„Já bych ho vyhodil na chodník....“

Vrchní se podíval na číšníka, ale než stačil přitakat, ozval se host.

„Nedoporučuji.“

„To bych rád věděl proč?“ Zaštěkal již rozčilený vrchní.

„Budou nepříjemnosti.“ Zahučel host pod kloboukem.

Číšníci se po sobě podívali, pak vzali hosta dva za ruce a dva za nohy a zvedli ho s úmyslem vynést před kavárnu. Došli až ke dveřím, host byl mezi nimi natažený jako panák, jako vytesaná socha a byl také tak těžký, ačkoli je přece hubený a neměl by tedy vážit víc jak nějakých pětašedesát kilo, přesto ho sotva nesli. Vrchní přispěchal ke dveřím aby je otevřel. Jakmile to však učinil, ozvalo se ohlušující kvílení sirény a ve vteřině se zdálo, že houkají sirény po celém městě. Číšníci polekaně upustili hosta na zem.

„Opatrně,“ zahučel host, aniž by se mu při tom všem, byť jen maličko posunul klobouk. „Vrátit zpět.“

Vrchní pokynul číšníkům a ti se, se zjevnou nechutí dřeli s hostem zpět k šatně.

„Vrátíme se k práci pánové,“ rozhodl vrchní, „Pan Vilém to tady vyřídí sám“ obrátil se k nejstaršímu číšníkovi, „a kdyby něco nehrálo, tak mě zavolá,“ vykročil do kavárny a kasíroval několik již netrpělivých hostů a číšníci opět kmitali.

Pan Vilém vytočil číslo z papírku a když se mu na druhé straně ozvaly nějaké zvuky, ohlásil se, „kavárna Orion, máte přijet pro pana Adriaxe..“ Na druhé straně klapl telefon, pan Vilém s pokrčením ramen položil sluchátko, zapálil si cigaretu a udělal si pohodlí. Čekal co bude.

Nečekal dlouho. Ze sálu kavárny se přihnal muž v černém rozevlátém kabátě s kloboukem na hlavě a zastavil se nad ležícím hostem.

„Pardon,“ řekl aniž tím myslel omluvu či upozornění pro kohokoli. Odložil klobouk na pult šatny, sehnul se, sebral z podlahy pomuchlaný oblek, trochu ho složil a přehodil přes ruku, také sebral klobouk i aktovku, kterou otevřel a prohlédl možná v něco hledal.. Při tom se z aktovky vysypalo trochu zeleného prachu, pak si ji dal pod paži, z pultu vzal svůj černý klobouk Mírně se uklonil a bez pozdravu vyšel ven. Na pultu po něm zůstal stát jen malý koflíček s vychladlým pressem.

Před kavárnu přijelo velké černé auto, muž v rozevlátém kabátě do něho nasedl a auto odjelo.

Šatnářka smetala z podlahy zelený prach.

„To jsou dneska hosti, nadělají svinčík a nedají mi ani korunu za úklid.“

Pan Vilém nad ní stál a díval se nevěřícím pohledem na její lopatku plnou zeleného prachu.

„A kde zůstal ten divný host?“

„Tady ho máte na lopatce,“ kroutila hlavou udivená šatnářka a šla lopatku vysypat do nádoby na odpadky.

P.S.: Nezapomeňte se rovnat svému prášku.

Autor: Stanislav Vávra | pátek 15.7.2011 18:43 | karma článku: 5.84 | přečteno: 678x

Další články blogera

Tato rubrika neobsahuje žádné články...

Další články z rubriky Poezie a próza

Luboš Vermach

Úchylák Emil - nekorunovaný král módy

Dnes je pan E. E. Jr. bohatý muž, jehož jméno ve světě módy něco znamená. Ale, že to neměl kvůli roztěkané povaze nikdy lehké, je nabíledni. Poslechněme si proto, jak kdysi v Podolí s byznysem začínal.

15.12.2018 v 16:59 | Karma článku: 3.52 | Přečteno: 79 | Diskuse

Jakub Roth

Pan Baklažán, kocour 1)

O tom, jak Trochtovi koupili nový byt a nastěhovali se, co v bytě našli, kde se vzal záhadný pan Baklažán a co říkala paní Dvoriačiková a tatínek Amálky...

15.12.2018 v 14:46 | Karma článku: 11.49 | Přečteno: 167 | Diskuse

Libor Závodný

Projev prezidenta České republiky (fikce)

Fiktivní projev prezidenta k voličům KSČM a SPD. Jde o umělecké dílo, které nevyjadřuje názor autora.

15.12.2018 v 11:52 | Karma článku: 17.92 | Přečteno: 514 | Diskuse

Pavel Hewlit

Poslední smutný psaní pro paní Janu S. (od ženy)

Může si vůbec žena při ztrátě dítěte zachovat zdravý rozum, zvlášť když bylo její jediné? Kolik stačí, aby překročila neviditelnou hranici mezi opravdovým vnímáním a pocity zkreslené realitou, již vnímají mnohem ostřeji než muži.

15.12.2018 v 9:46 | Karma článku: 13.65 | Přečteno: 482 | Diskuse

Pavel Hewlit

Druhý smutný psaní pro paní Janu S. (stále od muže)

Muži se mnoha zřejmým skutečnostem víc brání, a to jejich bránění je stavění vlastních překážek. Přehrad pro realitu. Je jedno, jak vypadají. Nejsou na okrasu, mají jenom zabránit skutečnosti projít dál.

14.12.2018 v 13:19 | Karma článku: 23.30 | Přečteno: 629 | Diskuse
Počet článků 48 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 929
Božím dopuštěním básník, možná spisovatel - stařík, který se dožil jednadvacátého století a chce v něm ještě nějakou chvíli žít. Jsem přítelem mladých, sebevědomých a odvážných lidí, pro které ještě krása,láska a poezie (imaginace) něco znamenají. http://www.stanislav-vavra.cz

Najdete na iDNES.cz