Stanislav Vávra
Příběh všedního dne
Nedávno odkvetly magnólie, před okny dokvétají lípy, pohled na oblohu mi říká, že bude patrně polojasno s občasným deštěm, a pod oknem, na asfaltové cestě vedoucí trávníkem, sedí na lavičce několik školáků a protože je emancipace, tak i školaček a pálí tam svoje první ranní „cígo“. A copak ten mládenec hledá pod sukýnkou dívence sedící mu neklíně. Aha, zapalovač, co také jiného, ačkoliv, no, ale ten zapalovač je drahý a není z trhu. Ani z trafiky na rohu. To se pozná i na dálku
Stanislav Vávra
O iluzích
Pohybovat se ve věžích, snít o životě ve vráskách moří a tušit jen nepostřehnutelný pohyb ledovce pod hladinou. To je iluze života. Každým mžikem oka krátí se den, život i touhy věčných přání. Život pod lampou deset tisíc watů, pod drobnohledem laserového mikroskopu a před očima vidět jen zadýchané sklo, a nejasný obrys stále a opakovaně umírajícího světa
Stanislav Vávra
Podobenství o klamné iluzi. Koho?
Kam jsem se podíval, tam jsem nic neviděl. Budoucnost se ztrácela v zamlžených slovech a potu podvodníků a stávala se stále víc a víc pouze věcí sebeobrany. Postup ve scénáři byl pro mne srozumitelný a již předem daný. Co musím je, že musím něco udělat dokud jsem pod vlivem alkoholu a omamných látek
Stanislav Vávra
Tajemství náhody
Mallarmé:Vrh kostek nikdy nevyloučí náhodu. Lautréamont: Krásný jako nahodilé setkání šicího stroje a deštníku na pitevním stole Breton: ... otázka objektivní náhody, skrze níž se člověku projevuje velmi tajemně nutnost,která mu uniká, ačkoli ji životně pociťuje jako nutnost. Více než Osmdesát let po vydání Manifestu Surrealismu (Manifeste du Surréalisme = Poisson soluble), zůstává otázka objektivní náhody stále stejně naléhavá a ne úplně zodpovězená.
Stanislav Vávra
O cestě do prčic a Prčic, a také o pojednání o lovci hadů.
V minulém textu jsem si dovolil malý vtípek, možná nebyl pochopen, možná sousloví jdi do prčic, již patří šedé minulosti. Lovec hadů, měl jen naznačit absurdnost počínání některých politiků, odborářů a bohužel i mých spoluobčanů.
Stanislav Vávra
Všichni jdou do Prčic
Vládě padají preference a kdyby byly volby, šla by do prčíc. Pravda je, že není složená ze samých geniů a že jsou v ní i "politici", kteří nevědění co se s nimi děje, nechápou co se děje a nevědí co mají dělat, když jsou ve vládě atak jen hrdě vypínají hruď ať již dámskou, či pánskoua jsoujen šťastní jakoty blešky, žejsou poslanci,poslankyněmi a zkoušejí co si mohou dovolit a pozorují co to udělá snimi i s námi. Raději to však vědět nechtějme a jen věřme, že Bůh je snámi.
Stanislav Vávra
... snad ještě dívka
V posledních dnech, týdnech, dokonce měsících, listuji stále častěji ve stejných knihách a přemýšlím o stále stejných básnících, a když usedám ke klávesnici, tak jen s velkým ostychem, neboť hlavou mi jde myšlenka, mám-li vůbec právo něco psát. A bude to dnes někdo číst? Vždyť André Breton, René Crevel, Paul Eluard, Ladislav Klíma, Ivan Blatný, Salvador Dalí a to jsem teprve na začátku dlouhé řady těch, kteří již napsali všechno to, co bych chtěl napsat já.
Stanislav Vávra
Genitalie času
Prvního května 1952 v pozdní večer jsem oblékl černošedý dvouřadový oblek, bílou košili s jasně fialovým motýlkem, obul jsem lakýrky, které mi otec na moje přání již před časem na míru ušil a zahalený do lehkého, velmi volného světlého raglánu, vyšel jsem do potemnělých pražských ulic oslavit „První máj“. Zamířil jsem do Bogaccia, ale došel jsem do Cascady
Stanislav Vávra
Nikdy nebylo snadné žít
Nikdy nebylo snadné žít a těžko to někdy snadné bude. Ovšem to jak žijeme, jaké máme osobní cíle, bez ohledu na sociální a politické podmínky, tak to záleží na každém z nás. Když listuji v blogu.idnes, který píšou téměř samí mladí lidé, (staříků jako jsem já, se tu mnoho nenajde) říkám si, kam se poděly sny těch mladých, kde jsou jejich touhy něco dokázat a vykonat, jedno je kde a na kterém místě.
Stanislav Vávra
Egon Bondy - Zmeškané výročí
Chtěl jsem o velikonocích napsat malý text k výročí smrti Egona Bondyho. Čas je však rychlejší než já a tak jsem zmeškal. Nyní aspoň dodatečně přicházím s upraveným textem z archivu, v němž také vzpomínám na Vladimíra Boudníka, malíře Zdeňka Boušeho a také na jiné. Jsou rána, kdy světlo hoří tmou, kdy hmyz, larvy a jiná havěť bloumá ulicemi a básník dopisuje svoji báseň ve světle plamenů Australských stepí. Vypůjčený hrob Ladislava Klímy je zaprášený vzpomínkami a sazemi z ohňů zapálených na stránkách knihy jejíž kamenné listy se již neobracejí.
Stanislav Vávra
Je světlo jiným prostředím pro život?
Je světlo jediným prostředím pro život? Snad. Existuje však život i v prostředí tmy. A to podle současných poznatků nelze popřít. Dokonce se zdá, že prostředí tmy je neomezeně větší než prostředí světla. Domníváme se, že přirozeným prostředím Co když je to však jinak? A přirozeným prostředím je tma?
Stanislav Vávra
Zase setkávám se s Nadjou
Po delší době jsem znovu otevřel Bretonovu Nadju, abych se pokusil najít aspoň část mizejícího času. Z trojice knih Spojité nádoby, Šílená láska a Nadja, jsem coby bezvousý jinoch, ještě ani ne osmnáctiletý, nejprve četl Spojité nádoby. Nelze než přiznat, že po prvním přečtení jsem toho mnoho, spíše nic, nechápal
Stanislav Vávra
Krása a kouzlo demokracie
Krása a kouzlo demokracie spočívá v tom, že každý může svobodně říkat, psát a šířit svoje myšlenky všemi dostupnými prostředky aniž by mu v tom kdokoli bránil, může (pokud je plnoletý a svéprávný) zakládat politické strany (a také to činí), může zakládat nejrůznější zájmová sdružení, organizace a spolky, (máme jich tisíce včetně anarchistů i tak zvaných pravicových radikálů) a všechny si osobují právo nějak ovlivňovat politiku státu
Stanislav Vávra
Může být i hůř
Když pročítám naše noviny, poslouchám rozhlasové a televizní zpravodajství, vidím a slyším tu tsunami hysterie, která nás znovu a znovu zaplavuje a proti níž jak se zdá není léku. Ale je. Jen nepodlehnout beznaději. Vždycky může být hůř. Zvu vás se svým přítelem na mejdan, do společnosti kam všechny ty naše starosti nechodí.
Stanislav Vávra
Když jsou květiny k ničemu
Mám dávnou touhu jít a nikoho nepotkat na cestě lemované záhony květin, obcházet les a dům z mramoru, se stěnami porostlými tisíci květů a spáchat sebevraždu z nedostatku jiné možnosti žití.
Stanislav Vávra
Jsem znechucený
Jsem znechucený z toho, že kde kdo je znechucený, zhnusený, otrávený a má blbou náladu. Teoreticky bychom všichni měli být blažení, ale nejsme, čím to? Abychom přišli na původ, musíme se vrátit dvacet let zpátky, až k té slavné sametové revoluci. Chtělo by to napsat mnohastránkové pojednání, snad knihu, já však mohu vše shrnout jen do jednoho krátkého článku
Stanislav Vávra
Tak knihy jsou opět na vyhynutí
Za svůj dlouhý život neslyším, nebo nečtu, podobný slogan poprvé. A tak jen pár slov k rozhovoru pana Kubíka s Panem Pistoriem, který vyšel 14.4, tedy ve čtvrtek a svátek měl Vincenc. Obecně mohu říci, že otázky nebyly položené dobře, neboť pan Kubík se měl ptát i na jiné věci než je DPH.
Stanislav Vávra
Dotěrná melodie
Podzimní déšť a vítr, den jako stvořený pro sebevraždu. Šál, obtočený kolem krku za ním vlál jako vlajka Společnosti národů, rukou si držel klobouk ze kterého mu do rukávu svrchníku stékala voda. Šála máčela mu krk a nohy zvracely únavou. Vešel do prvních dveří, které byly před ním a usedl na jednu z židlí, jichž tam byly dlouhé řady, a pořád si držel klobouk a vzdoroval větru i dešti. Za ním jak stín vletěl pták a za ním vešel otylý průhledný muž, stín nezřetelné myšlenky, i on měl klobouk na kulaté hlavě, ale jaksi připláclý na temeno a za ním sotva postřehnutelná, žena jeho svědomí.
Stanislav Vávra
Nesnadné Odcházení
Asi by mne vůbec nenapadlo zaobírat se filmem pana Václava Havla, kdyby nebylo náhodného zalistování až k článku „prostého tělocvikáře“ pana Jiřího Cempírka. To, jaký se mu pdařilo vyrobit mišmaš v článku: Odcházení Václava Havla při-pomnělo Ubuland, to je opravdu obdivuhodné. Postavit do jedné řady režiséra Frederica Felliniho s režisérem Havlem, nebo srovnat Odcházení s Hrabalovým Obsluhoval jsem anglického krále, nebo dokonce s Králem Ubu Alfreda Jarryho, vyžaduje velkou víru v přívětivost budoucnosti a ještě větší odvahu. To snad spíš s těmi Třemi veterány. Komedie, jako komedie.
Stanislav Vávra
O Hrabalovi ještě jednou - abychom nezapomněli
Listuji v Hrabalových povídkách, a jako kdybych odhaloval tajenku svých dvaceti let. Konečně i ty jeho povídky jsou tajenkou jeho života i životů jeho přátel a lidí, které dobře znal, nebo lidí, které i jen na krátký okamžik kdesi zahlédl a kteří ho, jak on říkal, čímsi zasáhly.
| předchozí | následující |
| Počet článků 48 | Celková karma 0.00 | Průměrná čtenost 931 |
