Safírové nábřeží (podobenství o štěstí)

Pod hustým keřem divokých růží se na travnatém břehu slepého ramene Vltavy objímali invalidní milenci       V jejich úporném zmítání kdy se pokoušeli za každou cenu dojít k milostnému spojení nebylo možné přijít na to která končetina komu patří a která končetina komu schází Ani z jejich vzdychání a zvuků a zmatených slov se nedalo zjistit kdo je slepý a kdo hluchý Pozoroval jsem je ukrytý za safírovou záclonou vodní hladiny a i když jsem věděl že  je to nepřirozené otřásala mnou touha se svléci a proplést se s nimi.

Po téměř nekonečné době se jim to podařilo Byli však tak vyčerpaní a bezradní z toho co by mělo být dál že zůstali ležet v tom zauzlení a jen si blouznivě slintali do obličejů Nebylo jim pomoci a rady již vůbec ne Poodešel jsem kus dál kaštanovou alejí a položil se na zaprášenou lavičku Bylo mi těch dvou tam pod břehem líto a chvíli jsem přemýšlel o způsobu jak jim pomoci vyřešit jejich bezvýchodnou situaci.
Snad jsem usnul nevím když jsem otevřel oči byla již skoro tma vál teplý vítr a tichem klidné vodní hladiny se neslo jen naříkavé sténání Ti dva byli ještě stále pod keřem Šel jsem k nim Když jsem je v houstnoucí tmě rozeznal byli pořád ještě spleteni v končetinách které jim zbývaly a podle všeho zatím k ničemu nedošli Co s nimi Otočili ke mně svoje zbědované tváře plné žalu a nesnažili se ani zakrýt svojí nahotu Ani by se jim to nepodařilo Nic jsem neříkal a oni přestali vzdychat Pochopil jsem že jim musím nějak pomoci.
Když jsem se však pokusil je začít rozmotávat oba se bránili a muž mi stísněným hlasem řekl ať toho nechám Stál jsem nad nimi a váhal co dál Mám odejít Zbývala mi však jediná možnost Dostat je tam kam mířili sám Svlékl jsem si sako vyhrnul rukávy košile a začal jako slepec ohmatáváním zjišťovat kam až dospěli Zjistil jsem že nikam Spojení ke kterému se až s nelidskou námahou dopracovali bylo přerušeno To tedy znamenalo ho nejdříve obnovit.
Klekl jsem si a tak jako veterinář nebo inseminátor jsem se rukama propracoval mezi ně a začal muže navádět tam kam mířil Naštěstí byl chápavý a spolupracoval Slečna se také snažila byla velmi vstřícná a invalidův  penis oživila Převalil jsem se na záda a zhluboka dýchal První čin byl za námi Řekl jsem jim že teď by již měli pokračovat sami Muž zachroptěl že ano.
Díval jsem se na řeku z níž stoupala řídká teplá mlha Vedle mne  byly slyšet nesrozumitelné zvuky a útržky slov Obrátil jsem se k nim Vrtěli se a kácely na obě strany ale dál nepokročili Viděl jsem že když se jich znovu neujmu tak tady  pod šípkem najdou svůj krutý konec Narovnal jsem je do správné polohy slečně jsem dal pod hlavu svoje sako chytil jsem invalidu za boky a začal jsem jím   pumpovat Možná to nepůsobilo na pohled příliš esteticky ani to asi nemělo mnoho společného s morálkou ale když jsem s nimi propocený víc než milenci byl hotov vynaložená námaha splnila účel. Nějak se od sebe jako dvě unavené chobotnice rozpletli a já si je v měsíčním světle teprve mohl prohlédnout Šikovný chirurg by z nich určitě udělal jednoho hezkého člověka co však s tím co by zbylo Necháme to tak jak to je.
Slečna byla v měsíční záři opravdu slečnou i když ne příliš krásnou a z toho co zbylo invalidovi se dalo usoudit, že to byl vcelku ucházející chlap Drželi se za zbytky svých rukou dýchali a šeptali si jakási milenecká slova Usoudil jsem že tu začínám být přebytečný Sáhl jsem pro sako a ze slušnosti se ještě zeptal jestli něco nepotřebují Slečna se zachichotala vida co umí pomyslel jsem si ale sako vrátila Invalida mě pak požádal abych mu z křoví o pár metrů dál přivezl invalidní vozík a přinesl protézy Měli to tam všechno na hromadě a byla to jen invalidní veteš z druhé ruky Přitáhl jsem vozík i protézy ale že by poděkovali nebo mi vůbec věnovali pozornost to ne Sám jsem nepřišel na to proč by měli.
Seděl jsem na lavičce a díval se jak z měsícem postříbřeného nebe do safírově modré trávy nábřeží padají skřivani Asi po hodině jsem vytušil nějaký pohyb a pak se do aleje vykodrcal invalidní  vozík poháněný jednou celou rukou invalidy Slečna ho postrkovala bři-chem řídila povoz jednou zbytkovou dlaní ve druhé ruce držela dlouhou slepeckou hůlku kterou prohmatávala cestu před nimi a ukazovala směr…
 
Projeli kolem mne a pomalu pomaličku mizeli v temnotě kaštanové aleje Něco si říkali a tiše se smáli Smáli se a ten jejich smích mě nespravedlivě bolel neboť oni na rozdíl ode mne byli šťastní Jakým právem?