Podobenství o klamné iluzi. Koho?
Proto začal jsem ihned budovat malý, leč zcela bezpečný ostrov o velikosti čtverečního metru, uprostřed světa, uprostřed velkoměsta, uprostřed ulice, uprostřed zaneřáděného chodníku, vydlážděného mozaikou z modrých a růžových dlažebních kostek . Kapesním nožem jsem vyryl kolem čtverce zabraného území jen těžko překonatelný příkop, hluboký tak asi jeden centimetr. Prohledal jsem kapsy obleku, který mi včera přenechal, jako svůj poslední dobrý skutek, pojišťovací agent Pojišťovny Česko, ještě před tím před tím než se utopil v záchodové míse
Všechno co jsem v kapsách nalezl, drobky a prach ze všeho možného, také drtiny ze starých cigaret, semínka máku, konopí a marihuany a ještě kdoví čeho, jsem pečlivě vysel do vyorané brázdy hranice, kropil močí a trpělivě čekal až kolem mne vyroste neprostupná zeď křovin. Zatím jsem seděl, oddával se snění, erotickým představám a trhaje výbuch sopky padající ze stromků marihuany, sušil jsem ho v dlani, balil do kousků papírů trhaných z pojišťovacích formulářů, kouřil a nořil se do záchodové mísy za agentem pojišťovny.
A zatím co jsem žil omámen snem, že do mé polstrované a odhlučněné pracovny se derou nakladatelé a navzájem si rvou z rukou moje rukopisy a žebrají o laskavé svolení k jejich vydání, v hustém dešti a burácení hromů kluzkých slov, nadávek, spílání, lživých denunciací a myšlenek, vyrostla kolem mého území hradba křovin. Byl jsem náhle sám a kolem jen ticho, vůně tlejícího listí a vlídné světlo vzdáleného slunce.
Se světem za živým plotem jsem byl spojen jen kreditní kartou, dosud fungujícím mobilem a řidičským průkazem. Neposlouchal jsem rádio ani televizi, nekupoval noviny a nikdo mě neobtěžoval tvorbou hrubého domácího produktu. Vlastně nepříjemná byla jen jedna věc a to, že dokud jsem se pohyboval v úrovni chodníku mohl jsem, zejména za slunných dní, vylepšovat si pohled na oblohu, kde se stejně nic nedělo, pohledem na nohy dívek a žen a někdy dokonce bylo možné, tu a tam, zhlédnout i část vzrušujícího příběhu jenž se odehrával v přítmí sukýnek. A ač byl ten pohled kradmý a možná zákeřný, přinášel mi do duše jistou naději, že život není tak úplně ztracená věc.
Žádnou z těch tří vymožeností civilizace jsem nepotřeboval a také mi z nich nic nescházelo. Lidstvo ženoucí se kolem mého klidného zátiší uprostřed hlučné ulice, v domnění, že míjí odpadkový koš, mi házelo dovnitř mnohé věci, zcela postačující ke spokojenému životu. Pečivo a potraviny vůbec. Ohryzané a oslintané odkrajoval jsem kapesním nožíkem vyrobeným ve Švýcarsku ze Švédské ocele, dokonale vybavený veškerým příslušenstvím, které ovšem používal jsem jen zřídka. Čili měl jsem co jíst i pít, dokonce alkohol se ke mně dostával, to v pozdní noci a brzy k ránu, když sváteční opilci táhli domů a zbavovali se důkazů svých prohřešků, taky cigarety v různém stupni opotřebení, z novin ponejvíce zábavný bulvár, takže o tom co se děje ve světě celebrit jsem byl informován a více modernímu člověku k tomu aby mohl žít na přijatelné společenské úrovni, netřeba.
Jednou přišel jakýsi obecní zaměstnanec, patrně se starající o zeleň, přerůstající křoviny mi zastřihl důmyslným přístrojem a moje obydlí ještě více získalo na vzhledu a útulnosti. Také lidé z okolí brzy přišli na to, že taková stavba uprostřed ulice a chodníku je velice praktická věc a začali tam odkládat všechno co jim doma přebývalo, překáželo, od starých konzerv a zavařenin až po kusy nábytku.
Můj rostoucí blahobyt si neunikl pozornosti bezdomovců, kteří jsou chytří a čilí jako potkani. Zpočátku jsem dostával jejich žádosti o podnájem, ty jsem odmítal, ale protože v mém útočišti brzy nebylo k hnutí, došlo mi, že jistá kolektivní spolupráce s nimi by mohla být výhodná a tak jsem navrhl, že jim přebytky budu přenechávat a oni za to budou území kolem mé hranice udržovat v čistotě, aby příliš neprovokovalo mé zahraniční sousedy. Všechno co ke mně přicházelo při tmavých večerech a nocích vzduchem, jsem přebíral, něco jsem si ponechal a co jsem nemohl použít jsem házel za plot. Tam si bezdomovci přebrané opět přebrali a použili pro ně ještě použitelné a nepotřebný zbytek s rozkoší lidí kteří jsou majetní, roznášeli do popelnic a pod chodník, kde se o konečnou likvidaci postarali nadávající popeláři. Spokojení tak byli všichni účastníci na tomto byznysu. Lidé z ulice, kteří mohli všechno nosit do pro ně bezedné propasti kde všechno mizelo, já, protože jsem měl všeho nadbytek a bezdomovci také, protože místo aby štrachali po popelnicích, dostávali všechno až pod nos. Jenomže blahobyt má většinou a to dost často, neblahý vliv na charakter. A v tom je ten problém.
Z minulých dob jsem měl ve světě, z něhož jsem utekl, v bance ještě dosti značný finanční obnos. Tenkrát, kdysi, se mi zdál nepatrný, dnes však jsem zjistil, že jde o neuvěřitelnou částku. Zřídil jsem si, náhle dostižený pýchou, přes telefon Home banking a všechny svoje finanční operace jsem začal provádět v leže na matraci, ze které jsem i řídil svoje finanční a obchodní impérium, které se skládalo z ještě prodejné veteše a několika vybraných a gramotných bezdomovců. Jeden z nich po čase a řádném prověření, mi začal dělat tajemníka a vyslance pro svět za křovím. Stokrát mě mohl okrást a utéct s penězi které jsem mu svěřil, ale byl sečtělý a uměl počítat a přišel na to, že by se mu to nevyplatilo, neboť tím, že mi posluhoval ze mne pomalu vytahal víc, než by najednou šlohl.
Tak jsem se stal pomalu ale jistě, zbohatlíkem i kapitalistou, svědomí mě však netrápilo. Páchal jsem dobročinnost a kradli za mne jiní. Pil jsem francouzský koňak, pro který mi chodil bývalý číšník, jiný mi nosil z marketu vodu, malá dětská vanička připlula vzduchem, bývalý elektrikář mi zavedl na mé území z nejbližší lampy veřejného osvětlení elektřinu a tak jsem mohl vařit, ohřívat vodu a stát se hygienicky nezávadným.
Problémem byl zpočátku déšť a zima, ale i to vyřešilo. Ze tmy postupně přišly deky i celta na střechu, postupně došla i nejrůznější elektrická topidla, která elektrikář opravil a která mne hřála i když mrzlo. Přes rozmařilý život jaký jsem vedl, utrácel jsem však stále mnohonásobně méně než když jsem žil jako spořádaný, uštvaný spisovatel a básník, když jsem neustále brouzdal po redakcích a vnucoval svoje výtvory a domáhal se grantů a dotací. Saturovaný ve všech svých životních potřebách, jsem dostal nápad, že teď je ten správný okamžik kdy jim všem vytřu zrak a dám jim vědět, kdo je tady genius. Poslal jsem tajemníka pro notebook a k němu telefon, abych se mohl připojit na internet a začal jsem psát.
Psal jsem celé dny od rána do noci. Nedělal jsem nic jiného než jedl pil a psal. Večer jsem už neviděl na klávesnici, jestli to bylo nedostatkem světla, nebo přebytkem alkoholu, ale psal jsem až do padnutí. Když jsem popsal snad více než pět set stran, udělal jsem poslední tečku, a zhroutil se. A potom začaly ty noci, kdy se mi začalo zdát jenom o pohřbech. Napřed jsem nevěděl čí ty pohřby jsou a tak mi to bylo vcelku jedno, pak jsem však začal tušit a nakonec jsem i věděl, že to pohřbívají mne.
Projektal jsem celé noci hrůzou a začal se upíjet až do bezvědomí a tak jsem přečkával noci, ty nekonečně dlouhé noci. Pak jsem plakal a volal o pomoc. Nebylo již koho a na druhé straně mě nikdo neslyšel.
Pak jednou přišel bezdomovec-tajemník v novém saku a řekl mi, že si našel práci a odešel. Po něm odcházeli všichni moji bezdomovci aby se vrátili ke svému původnímu řemeslu. Že prý mají té zahálky se mnou už dost, že chtějí něco dělat a tak šli zpět ke svým popelnicím. Jen občas mi některý z nich za odměnu nanosil alkohol, až ten poslední utekl i s mojí kreditní kartou. Protože jsem však byl v permanentní alkoholové agonii, jsem to nepostřehl.
Ještě jednou jsem se probral k vědomí a v jakémsi záchvatu jsem náhle začal budovat, uprostřed narůstajícího odpadu, který již nikdo neodklízel, na maličkém kousku místa, zahrádku. Ale z čeho? Hladil jsem si dlouhý vous nevzhledně mi visící z brady a dostal jsem ten poslední největší nápad v životě. Nožíkem jsem odřízl dlouhé, třiceticentimetrové vousy, vyškrabal z chodníku jednu kostku a místo ní ty vousy zasadil. Byly ztuhlé špínou a trčely kolmo vzhůru jako děsivá květina. Udělal jsem si v odpadcích více místa, sedl si k této hypnotické rostlině, upřeně se na ní díval a myslel na svůj život, jaký vlastně byl?
P.S.: Jednoho dne, když odpadky uprostřed chodníku, uprostřed ulice, uprostřed města, byly již hrozivé, přijel kontejner doprovázený bagrem, sebral celou tu hromadu a odvezl na městskou skládku. Nikdo nikdy již nečetl román co napsal a nikdo se již nedoví jaký ten jeho život byl, byl-li vůbec jaký. A přece něco zůstalo. Uprostřed chodníku uprostřed ulice uprostřed města, vyrůstá z barevné mozaiky podivný, suchý, trs trávy. Barvou připomíná vlasy, možná vous rostoucí k nebi a do výše. Dvakrát ročně k němu přichází bezdomovec, slušivě ho zastřihne, postojí a soustředí se na blízkou popelnici
P.S.: Jesstli někomu bude smysl toho co jsem napsal unikat, není to oje vina.
Stanislav Vávra
Jen pár slov
Když je vám osmdesát, tak to není žádný med, natož požitek z třho stáří. Máí to jen jednu výhodu, hodně si pamatujete. Ovšem když o tom přemýšlím, tak v tom vlastně žádnou výhodu nevidím. Prožil jsem válku, komunizmus a nikdy na té straně kde se rozdával med. A teď zase přichází
Stanislav Vávra
Doba disidentů končí
Kdo nestihne přesednout a to rychle, nebo udělá-li to později, nebo bude vyčkávat, bude mít smůlu, jak se teď s oblibou říká – bude již mimo.
Stanislav Vávra
Velezrada?
Patrně tu o velezradu jde, ovšem je otázka kdo se jí dopustil, či dopouští. V podstatě anonymní sdržení sociálně demokratických senátorů podává žalobu na prezidenta za to, že využil svého práva a k ukončení svého úřadu udělil amnestii. Jde o humání čin, který se nevyužívá jen u nás, ale je to nástroj běěžný ve všech civilozovaných státech.
Stanislav Vávra
Delirium loci
Amazonka křepčí v nejlítější řeži.Remy De Gourmont: Listy amazonce.S večerem ožívá dostavují se nápady a představy krásných dívek ho vyhánějí do ulic Je truchlivé když k podzimu odlétají okrasní a přítulní ptáci a jejich hnízda obsazuje nerudné společenství neučesaných havranů Ulice plné havranů Zobáky ohmatávají kavárny bary i soukromé sály kde si probírají peří klovou se a krmí zbytky svých sousedů I sojky se stěhují se zimou do měst a probarvují smutek ulic svým peřím.
Stanislav Vávra
Safírové nábřeží (podobenství o štěstí)
Pod hustým keřem divokých růží se na travnatém břehu slepého ramene Vltavy objímali invalidní milenci V jejich úporném zmítání kdy se pokoušeli za každou cenu dojít k milostnému spojení nebylo možné přijít na to která končetina komu patří a která končetina komu schází Ani z jejich vzdychání a zvuků a zmatených slov se nedalo zjistit kdo je slepý a kdo hluchý Pozoroval jsem je ukrytý za safírovou záclonou vodní hladiny a i když jsem věděl že je to nepřirozené otřásala mnou touha se svléci a proplést se s nimi.
Stanislav Vávra
Lopatka prachu
Měl skloněnou hlavu jeho dech šelestil zeleně a všem se zdálo že právě umírá Deci červeného vína již dávno dopil Seděl nehybně s uchem nastaveným k jihu vypadalo to jako kdyby někomu naslouchal.
Stanislav Vávra
Pavouk sající v oku ryby (konvulzivní inverze obrazu)
Labyrinty nápadů vyměšovaných ušními bubínky trhají polstrované záměry pochybných umělců Dnes a možná ještě zítra budou na tržištích k vidění křesla zabalená do povijanů odumřelé slávy Wimbledonská vítězka vyrábějící obrazy otloukáním barevných tenisových míčků Rafani ponořující obraz do vod řeky malíř natírající tank růžovou barvou vizuální umělec zavěšující sentimentální ornamenty z neonových trubic na chrámové věže nezletilý fotbalista píšící paměti pomalovaná těla žen a truchlivé nekonečné zauzliny střev to všechno je možné každý večer zhlédnout mezi páchnoucími vnitřnostmi na rybím trhu Udělat vše pro pomíjivost slávy peníze a smrtelnost má to však vadu okamžiku neboť to vše tu již v první třetině století dvacátého bylo Jsou to zvětralé myšlenky a napodobeniny.
Stanislav Vávra
Co je nového?
Co je nového? Nic. Ačkoli, nějaké novinky se přece jen najdou. Studenti házejí melouny z balkónu a po ulicích běhají oškraboškovaní piráti z internetu. Možná jsou zábavní, ale ti z Karibiku mě pobavili více.
Stanislav Vávra
Jen několik poznáme k České televizi
Noviny jsem již přestal kupovat vůbec, pod různými záminkami přidvají různé přílohy o něž nemám zájem, za které však musím platit, čerpám tedy informace hlavně z rozhlasu a také z televize. Nechci opakovat to, že programy vysílané na všech tlevizních stanicích je bulvární chudoba. To se ví a nikdo, ani různé ty rady to nijak netají a že by s tím někdo někdy něco dělal, tak to asi těžko.
Stanislav Vávra
Stravenky - jen poznámka
Vláda chce rušit benefity. To je hezký název: Všimněte si. Benfity. To zní. Současný drsný kapitalizmus, který u nás zatím vládne zavedl tolik sociálních výhod, že komunisté musí jenom závidět a bít hlavou o futro, že na to nepřišli sami. Teď se jenom vezou s levicí, která když byla u moci, tento kapitalizmus spáchala. (Nemluvím o politických stranách, snažily se všechny – co se prošly parlamentem.)
Stanislav Vávra
Z pěny zrozená
Pobřeží poseté drobnými oblázky je tiché, moře se vlní téměř neznatelně a slunce pomalu a tiše klesá k západu. Maluji, dívám se do namodralé vody, možná je nazelenalá stínem řas a maluji dívku Cortigianu, vycházející v nepozorovatelném pohybu z vodní hladiny na břeh. Je nahá, je krásná, všechny dívky jejího věku a povolání jsou krásné. A Cortigiana je šťastná, neboť patří k těm dívkám, jejichž příběhy vždycky končí šťastně.
Stanislav Vávra
Tváře neexistují
Místnost velikosti asi třikrát dva metry, nízký strop, zdi holé,pomazané jakousi načervenalou hlínou. Uprostřed nevelký stůl připomínající toaletní stolek jaký mívali moji rodiče vedle manželské postele. Na stolku několik papírů formátu A4 a měkká tužka s ořezávátkem. Pak ještě stolička a obyčejná elektrická lampa na holém stojanu. Svítila, ale nikde jsem neviděl žádnou přípojku ani zásuvku a od lampy ani nevedla žádná šňůra.
Stanislav Vávra
Přepadení Egona Bondyho v Budapešti
Minulý týden se konalo u Nejvyššího zemského soudu v Budapešti závěrečné přelíčení s dosud netrestaným Bélou V. Lajose, který před časem přepadl básníka Egona Bondyho, i když věděl, že básník sedící v tichu noci, na zahrádce kavárny Kérkezyház na Andraszyho třídě, která patří k jedné z nej(ne)bezpečnějších ve střední Evropě, se připravuje na svůj projev, který má následující den proslovit na sympoziu nezávisle zchudlých básníků střední Evropy.
Stanislav Vávra
Mrholí do řídkých kapek,
ulice je prázdná, jen pár zamyšlených chodců a jinak nikdo. Sedím na lavičce, která bývá v sezóně obsazená zvědavci a turisty, teď však v pozdním podzimu, čase rychlých večerů a dlouhých nocí, sem nezajde téměř nikdo. Mrholí, do řídkých kapek zabloudí co chvíli i první sněhová vločka, ale mně, zahalenému v teplém kabátu podšitém kožešinou je dobře. V jedné kapse malá termoska s horkou kávou, ve druhé placatá lahvička s koňakem.
Stanislav Vávra
Být básníkem - je snadné
Noviny moc nečtu, a nebo spíše čtu, ale jen když mám čas. Kupuji si však celkem pravidelně sobotní MF Dnes a to hlavně kvůli Kavárně, protože tam nacházím, sice útlý, ale sloupek věnovaný poezii (většinou to není nic moc – někdy však se tam najde pár veršů mistrů kteří již odešli, čas od času se najde báseň současníka). A říkám si proč tak málo a proč jen někde a někdy? Mám noviny a časopisy až z devatenáctého století, a v Univerzitní, nebo Národní knihovně lze nahlédnout v čase ještě dál a jestli si dáte jen malou práci zjistíte, že literatura a poezie byly jejich denní součástí. Recenze a kritiky, byly samozřejmostí. Dnes se z devadesáti procent recenzuje jenom bulvár a mydlinky
Stanislav Vávra
I všední den bývá nevšední
Měl hlavu skloněnou, jeho dech šelestil zeleně a všem se zdálo, že právě umírá. Deci červeného vína již dávno dopil, seděl nehybně s uchem nastaveným k jihu, snad někomu naslouchal. Číšníci ho již nějakou dobu pozorovali a pak když to trvalo příliš dlouho, na něho upozornili vrchního. Vrchní pokrčil čelo, vzal účtenku a hostovi ji podstrčil. Učinil to téměř štítivě a čekal. Nic se však nedělo. Host seděl dál s hlavou skloněnou a s uchem nastaveným k jihu, asi opravdu někomu naslouchal.
Stanislav Vávra
Není jiné cesty
V sobotní Kavárně (25.6.2011) vyšel článek, dost možná to má být jakási filozoficko politická úvaha, čert ví. Asi bych ho jako vždy, jen zběžně prošel a listoval dál. Avšak článek Takhle to dál nejde, mě přinutil, a abych ho přečetl dvakrát za sebou. Byl jsem ohromený, a nechtěl jsem věřit, že někdo může ještě dnes, a zcela vážně, podobné myšlenky publikovat.
Stanislav Vávra
Nakladatelé a DPH
Již před delším časem mi jeden nakladatel řekl, že se Literatura neprodává. Věřil jsem mu to a věřím i dnes, i když již zemřel, asi proto, že se tu literaturu snažil vydávat.O ttom co se vydává jsem již psal mnohokrát, ale nikdo to nečte. Tak proč si páni nakladatelé a knihkupci stěžujete? Hned po tak zvané sametové revoluci se většina z vás vrhla na bulvár, zábavné knihy, různé dokumenty a vzpomínky na to „jak jsme byli hrdinové“, a pod. Je pravda, že jsou výjimky, je jich však velmi málo a sahají hlavně pro ověřené a cizí autory.
Stanislav Vávra
Mezi třetí a čtvrtou hodinou ranní
Je něco mezi třetí a čtvrtou hodinou ranní a Place André Breton je osaměle tiché. Říjnová noc je nevlídná, trochu mrholí a chlad zahání pozdní chodce do nočních kaváren a v nejhorším případě domů ještě něco naspat. Sluchátko telefonního automatu visí k zemi tak, jak ho kdosi upustil po nedokončeném rozhovoru. Strom postávající vedle automatu je odlistěný a jeho tvar, ani tvář, již neprozrazují nic.
Stanislav Vávra
Čert nikdy nespí
Velká stávka odborářů v dopravě je za námi, přežili jsme ji po česku a s humorem a závěrečnou tečku za ní bezesporu udělal rozhovor MF Dnes s panem Duškem. Moc jsem se pobavil. Něco tak zmateného jsem ještě nečetl a že v sobotních rozhovorech je možné se dočíst o nejrůznějších „moudrostech“, které ze sebe zpovídaní vytlačí. Tentokrát si však pan Dolejší, a že není žádný novinářský novic, určitě si rád otřel čelo a byl rád, že to má za sebou. Kdo náhodou tento rozhovor přešel, vřele doporučuji k přečtení.
předchozí | 1 2 3 | další |
- Počet článků 48
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 932x
http://www.stanislav-vavra.cz