Egon Bondy - Zmeškané výročí

Chtěl jsem o velikonocích napsat malý text k výročí smrti Egona Bondyho. Čas je však rychlejší než já a tak jsem zmeškal. Nyní aspoň dodatečně přicházím s upraveným textem z archivu, v němž také vzpomínám na Vladimíra Boudníka, malíře Zdeňka Boušeho a také na jiné. Jsou rána, kdy světlo hoří tmou, kdy hmyz, larvy a jiná havěť bloumá ulicemi a básník dopisuje svoji báseň ve světle plamenů Australských stepí. Vypůjčený hrob Ladislava Klímy je zaprášený vzpomínkami a sazemi z ohňů zapálených na stránkách knihy jejíž kamenné listy se již neobracejí.  

První ranní cigareta, první ranní slast plic zarostlých dehtem, první a poslední probuzení, přetržený papír v psacím stroji a odkládání snů do sáčku od mentolových bonbónů. Usilujeme o věčnost a měli bychom se spokojit s vteřinou. Věčné jsou v paměti papíru jen vlny řeky Vltavy, které bývají za větru „vysoké někdy až dvacet centimetrů.“  Věčnost je chiméra, věčnost neexistuje, je jen záblesk světla který sotva stačíme zachytit. Je to kouzlo požitku z bolesti, verše, který již nelze vyslovit.

Hlas v telefonu řekl: „Bondy si zapálil první ranní cigaretu a shořel i s ní.“

Před osmapadesáti lety, možná ve stejný březnový den jako když u mne zazněl telefon, uvedl André Breton pátou část svých Rozhovorů pro Radio diffusion Francaise, Úvodem k rozpravě o zlomku skutečnosti.: „Já – Duše beze strachu se propadá do země bez východu, kde se rozevírají oči ze slz… …Konečně vidím nezahalenou krásu, neposkvrněnou půdu, minci bez rubu…  …K čemu by bylo klást v lesích srdce tyto nástrahy bez nebezpečí? Den bez chleba nebude bezpochyby příliš dlouhý.“

Poslední noční tramvaj zajíždí na konečnou, aby po chvíli vyjela na trasu jako první denní. Nekonečnost střídání, noc a den, zrození a smrt, odejít a vejít, tak rozsoudil to filozof.

Oko ve čtverci hledá poznání ve žluté stopě na stropě synagogy. Bojácná chvíle odkapala do popelníku se zbytky vyzvracené večeře. Oko není, je jen čtverec uprostřed kruhového objezdu z něhož není úniku a před pokusem to zkusit, je dobře si  uvědomit, že není unikat kam a většinou ani proč. Jsme pouze negativy na špatně vyvolaném filmu a tak nejlepším řešením se zdá jít v řadě a pokud možno nebýt poslední. A těm, kteří uniknou… ó, těm není co závidět.

Kotouč v přehrávači se otáčí, let ptáka nad plochou zrcadla končí na jehle, samota zakrytá barvou zlatého náramku. To všechno značí konec dne, to všechno také neznamená nic, neboť začátek i konec jsou nerozlišitelné. Sekera se vztyčeným ostřím rozhodne ten rozpor, aby mohlo přijít klidné ráno a nerozrušitelné ticho.

Půlnoční měsíc v úplňku čte naše skryté myšlenky. Půlnoční měsíc mění barvy v souladu s našimi touhami. Půlnoční měsíc je dvojník našich snů a lichotník našich milenek. Půlnoční měsíc bývá častým společníkem našich nocí před posledním ránem.

Pátého dvanáctý 1968, den před Mikulášem, rozrušený omylem, umírá ve svém žižkovském bytě „Něžný barbar“, malíř a grafik Vladimír Boudník. Jeho manželka ho nachází při příchodu domů, oběšeného. Ona i jeho přátelé věděli, že šlo jen o nešťastnou shodu okolností, že zemřít nechtěl i když stejně jako mnoho jiných básníků a umělců, se smrtí a sebevraždou experimentoval. Policie i lékaři a psychiatři, definovali jeho smrt jako sebevraždu.

O téměř  třicet let později, 6.2.1997, padá z okna nemocnice na Bulovce Bohumil Hrabal, když údajně prý krmil holuby. Jeho dobrovolný odchod ze života, poté když pozna, že nemůže a ani nemá co psát a že jeho dílo spisovatele již bylo završeno, tak tento jeho pád byl označen jako nešťastná náhoda.

Devatenáctého února, třináct dní po Hrabalově smrti, umírá na dálnici D1 malíř Zdeněk Bouše. Srazilo ho auto a řidič ujel. Bouše byl oblečen tak jako kdyby se právě chystal jít spát, tedy jen velmi lehce a ještě než zemřel řekl, že ho kdosi odvedl z domova autem odvezl na silnici a tam ho vysadil. Potom šel v mrazivé zimě aniž  tušil kam, pak  ho srazilo auto a víc už nevěděl a ani neřekl. Byly kolem toho nejasnosti, chvíli se  dokonce vyšetřovala vražda.  Pak policie Boušeho případ odložila jako dopravní nehodu, u níž se nepodařilo viníka najít.

O deset let později, na Velikonoční pondělí 9. 4. 2007, zapaluje si básník Egon Bondy, ve svém Bratislavském bytě, první ranní cigaretu a jako každý den se tento malý požitkářský obřad probouzení s příchodem nových myšlenek odehrává ještě v posteli, kde je příjemno, na stolku od večera rozečtená kniha a také poznámkový sešit

Tato cigareta však byla jiná než všechny cigarety, které za svůj život vykouřil. Ukonejšila ho žárem svého ohně a básník shořel i s ní, jak mi pravil  přítel TM. Nešťastná náhoda? Ví to někdo?

Všichni tito básníci v životě i smrti, byli navzájem propojení přátelstvím a pojí je i podivný, nejasný odchod ze života. Byla to náhoda? Omyl? Nebo ? Či to byla jen poslední věta v jejich legendě?

Léto vrcholí a funebráci leští nářadí, neboť se blíží jejich sezóna. Hřebelcují achátové koně a přetírají čínským lakem kočáry. Smrt je vznešená a musí být proto i stejně slavná  jako svatba. Básníkův duch se svobodně prodírá kosmickou plání a překračuje hranice poznání všeho o čem, kdy přemýšlel a snil.

Vchod do galerie nebyl ničím zvláštní. Tuctový vchod do tuctové galerie. Hned za velkými prosklenými dveřmi stolek a za ním slečna, patrně vyrobená z umělé hmoty. Přesto se pohybovala a mrkala na mně velkýma blankytně modrýma očima. Uměla i mluvit a usmívat se a pohybovat pravou ručkou v níž držela několik katalogů jako vějíř a nabídla mi abych si jeden koupil. Nemohl jsem od ní odtrhnout oči. Popaměti jsem vzal z peněženky dvě stě korun a podal jí je výměnou za katalog. Při té příležitosti jsem se nepatrně dotkl její ruky. Byla studená. Nohy vyčnívající ji z minisukně vypadaly hravě  i její silikonová hruď se zdvíhala v pravidelném rytmu a nebezpečně napínala blůzičku s nebezpečným výstřihem hrozícím v každé vteřině katastrofou. Po uložení bankovek do kasičky přestaly nohy laškovat, oči mrkat a úsměv se vytratil. Jen hruď, poháněná jakýmsi dmychadlem se  vzdouvat nepřestala.

Vešel jsem dál a zastavil se u prvního obrazu. Nebylo v něm nic, čím by boural vžité teorie a morální hodnoty, ale líbil se mi, byl milý svojí naivitou i barevností. Na obraze byl namalován broskvoňový sad a stylem by se snad dal přirovnat k jakémusi amatérskému impresionismu. Jedna broskev byla vyvedená obzvlášť zdařile.

Přistoupil jsem ke druhému a pak třetímu, až jsem obešel všechny obrazy. Na všech byl tentýž sad broskvoní a lišily se jenom tím, že na každém bylo o jednu barvu, či její odstín, méně, až nakonec ten poslední se ztrácel v bíle  našepsovaném plátnu a sad se dal  vytušit jen podle měnících se tónů bílé.

Otřesen tím co jsem viděl jsem opouštěl galerii a chystal se někde v temném zákoutí ulice, zemřít. Za stolkem již neseděla umělá dívka, podávala právě učený výklad jakémusi omámenému turistovi, za stolkem seděl vousatý muž a docela určitě umělý nebyl, neboť na můj pozdrav neodpověděl.

Dvacátého devátého června 1952, tedy přesně padesát pět let před dnem kdy byl na hřbitově Na Malvazinkách ukládán Bondyho popel do hrobu, zapsal si Salvador Dalí do svého deníku toto: „Omyly mají skoro vždycky posvátný charakter. Nikdy se nepokoušej je opravovat. Naopak: zracionalizuj je, pochop je integrálně. Potom je budeš moci sublimovat. Geometrické starosti směřují k utopii a jsou nepříznivé erekci. Geometrům ostatně málo stojí.“

Den končí s půlnocí a měsíc mizí s ránem. Dívám se do jeho tváře, nechávám se prosvětlovat namodralou září a mám přání se zeptat, co přichystal pro mne. Scházím po schodech ztichlého domu, jen dole ze sklepa zaslechnu jakési podivné zvuky. Jdu se opatrně podívat a v matném světle okýnka, kterým sem dopadá trochu světla z ulice spatřuji cikánku z přízemí a světlovlasého mládence jak se tam zmítají v opilecké vášni. Ramenatý kluk jí drží roztažené nohy pod koleny, vyzdvihl si do správné výšky, má ji v náručí, sám opřený zády o zeď, divoce na ni útočí svým pohlavím. Cikánka sténá, on ji zadýchaně a s napětím v hlase napomíná aby držela hubu, že tím hekáním někoho probudí. Ti dva tady také hoří plamenem a mimoděk jsem si vzpomněl na slečnu z galerie a uvažoval, jestli někdy aspoň doutná.

Omyly a náhody, dvě kostky ve hře. Stačí je protřepat, vhodit na zelené sukno a čekat co řekne náhoda a jestli to nebude jen omyl.