Je světlo jiným prostředím pro život?

Je světlo jediným prostředím pro život? Snad. Existuje však život i v prostředí tmy. A to podle současných poznatků nelze popřít. Dokonce se zdá, že prostředí tmy je neomezeně větší než prostředí světla. Domníváme se, že přirozeným prostředím Co když je to však jinak? A přirozeným prostředím je tma?

Vejdete-li do kosmu, ocitáte se náhle v nekonečnosti tmy, rozrušované jen tu a tam poházenými světelnými body ať již svítícími, nebo osvětlovanými, schopnými však vytvářet jen prostředí světla prostorově ohraničená.

Stejně tak si můžeme položit otázku, je-li jediným přirozeným prostředím našeho ducha vědomí. Prostředím, které v přítomnosti vnímáme, které si pamatujeme z minulosti i z informací, které k nám během našeho života přicházejí. Mohli bychom to také označit jako „reálné vidění“ našeho života. Otázka je, jestli tento život, který žijeme a který si uvědomujeme, je jediným naším životem. Jestli mimo naše vědomí nežijeme ještě život jiný, paralelní, možná lepší, možná horší, možná plný odpudivého hnusu, nebo nesmírné krásy. Neboť každý spánek a každé probuzení se stávají propletencem náhod našich životů. Po noci přichází den, aby do noci se zase vrátil.

2

Zavřel jsem knihu, zhasnul stolní lampičku a zavřel oči. Pod očními víčky se míhaly tiché záblesky střídané mlhovinami i černými poryvy pokrývajícími všechen tušený svět. Pak přicházela nehlučně rachotivá závrať a nezbytný krok přes propast. Cítil jsem, avšak nevěděl, slyšel jsem a netušil, byl jsem, ale kdo?

Učinit ten nepatrný krok bylo však velmi vyčerpávající. Propast jsem překročil, až když jsem prolil krev a vyrval si z mozku hrst chaluh. Zmáčený potem, jsem stále rychleji klouzal do hojivé tříště. Po čtvrthodině se můj pohyb zpomaloval, zastavoval, až jsem zůstal stát na jakési plošině. Patrně jsem byl na sklovitém skalním převisu.

Byl jsem klidný tak jako již dávno ne. Jen jsem nevěděl, stojím-li hlavou dolů, nebo nahoru. Cítil jsem hluboký vnitřní pokoj. V nastalém závanu něčeho, co připomínalo mrholivý déšť, jsem ucítil, že procházím procesem absolutního zmenšování, procesem naprosté fyzické likvidace.

Konečně jsem se mohl volně pohybovat a vydat se tam, kde jsem tušil sever a možná také přítomnost někoho jiného. Přitom se někde přede mnou kmitala otázka. Je vůbec nějaký sever? A jestliže je, tak kde? Přesto jdu, a i když si neuvědomuji svoje nohy, jdu dosti rychle, neboť během krátké doby, odhadem tak asi čtvrt hodiny, jsem musel ujít velkou vzdálenost.

Pojednou můj sluch zaznamenal hlasy. Zněly vzdáleně, nebylo jim rozumět, ale bezesporu to lidské, nebo jiné hlasy jsou. Po chvíli jsem si uvědomil, že slyším i jakýsi svist a velmi vzdálený hlas zvonu. Zněl ve stále stejně pravidelném rytmu, tak, jak ten neznámý zvoník pravidelnými pohyby tahal za lano. Chvílemi však v úderech zvonu nastává pauza, jejíž důvod se mi nepodařilo vysledovat.

Něco sdělují, smysl však uniká. Ještě jedné zvláštnosti jsem si povšiml. I když jsem se k těmto zvukům přibližoval, zůstávaly ode mne stále stejně vzdálené. Chtěl jsem zavolat, avšak zvuk, který ze mne vyšel, připomínal spíše vyděšený jek bezbranného, ohroženého tvora. Áéééááá!

Asi po hodině nepřetržité chůze jsem dospěl k představě, že se neustále pohybuji ve velké krychli. Nic mi nebránilo, abych z ní vyšel, ale nic mi také neumožňovalo, abych to udělal. Našel jsem její střed a tam jsem se posadil. Netušil jsem však vůbec jak a na čem sedím. Výstižnější by asi bylo, že jsem v pozici sedě. Pak jsem se začal pomalu, abych našel jižní a protilehlou severní stranu. Se zavřenýma očima jsem se soustředil jen na sluch. Z té strany, kterou jsem označil jako jižní, jsem slyšel štěbetání ptáků sedících v korunách stromů a zřejmě jsem se houfujících k odletu kamsi... kam?

Na straně severní bylo slyšet slabé, trochu syčivé hučení nějakého potrubí, snad plynového? Nebo parovodního? Seděl jsem tak snad další hodinu, další den, víc nebo míň? Po té určité době jsem se znovu pootočil a opět naslouchal a pak opět a opět a opět, až jsem prozkoumal všechny strany krychle, v níž jsem se nalézal.

Zvuky, které jsem slyšel, se neustále opakovaly a v různých variacích se střídaly. Byla to voliéra s ptáky, podivné sykoty, hukot moře, hvizd leteckých motorů, zvony a poplachové sirény. Nevzdalovaly se a ani nepřibližovaly.

Dalších několik minut, hodin, jsem přemítal, co bych měl udělat dál a jak změnit svoje postavení v prostoru. Jediné řešení bylo, jiné jsem nenalézal, překonat zábrany, oprostit se od předsudků a vyjít ven. Nebyl jsem si však stále jistý tím, že je krychle krychlí, ale koulí, válcem, nebo dokonce nějakým jehlancovitým útvarem. Abych co nejrychleji dospěl k nějakému rozhodnutí, opakoval jsem si vyjmenovaná slova.

Uklidněný, s hrudí rozšiřující se novou energií jsem udeřil, tak jako rocker na podiu, rukou napřaženou a ještě prodlouženou ukazováčkem vpřed do neviditelna a zařval jsem cosi nesrozumitelného. Znělo to jako: musím jít ven, nebo, svobodu všem? Prorazil jsem placentu, v náhlém úleku jsem však uvízl uprostřed cesty.

Jedním okem jsem se stále ještě díval do sladkého temna nevědomí a druhým již do chaotického pohybu šedého předvědomí. Stačil však něžný pohyb ruky porodníka a stal jsem se tečkou malířova štětce.

Obloha byla tak nízko, že se zdála být přímo na dosah ruky, pod ní narůžovělý opar a obzor končil za oknem, kterým jsem viděl ven. Poslouchal jsem ticho a četl Tichou dohodu Elia Kazana. Nechal jsem tikat čas odcházející s každým řádkem, s každým snem i neopatrnými představami, které mi dělaly společnost. Obracel jsem stránky, dělal si pohodlí a četl, ale stále se mi vracela myšlenka na první větu úvodní kapitoly: Ta bouračka mi pořád nejde z hlavy.

Nemohl jsem však přijít na to proč? Jen jsem věděl, že něco není tak jak má být. Všechno kolem je bílé, nesedím, ale ležím, i postel je bílá, zatažené bílé plenty, jen ta směrem k oknu je roztažená. Cítím, že tam nejsem sám, že za plentou je jiný život, že se tam kdosi tiše pohybuje, tiše promlouvá, kroky za plentou jsou také tiché, chvílemi rychlé.

Vdechuji příjemné i nemilé vůně, chvěji se a uvnitř mne začíná převládat touha se vrátit. Proč čtu tuhle knihu a kde se tu vzala? Upustil jsem ji na zem a pokusil se otočit na bok. Nad hlavou kdosi pískal si přitom podivnou melodii. Hebká ruka knihu zdvihla a položila ji na bílý stolek vedle mé hlavy. Na stolku je i malé zrcátko, podívám se do něho a to je moje hlava? Nevím, zapomněl jsem.

Mám touhu vrátit se tam, odkud jsem přišel. Nevím, kde jsem, nevím, kde jsem byl a kam patřím. Nad hlavou se mi rozdrnčel zvonek, polekaně se vracím a halím se do placenty.

Bílá postel je upravená do polohy polosedě, za oknem svítí slunce a nebe je nádherně modré. Vdechuji bílé světlo, v duši mám klid. Zvláštní klid, jaký jsem již dávno necítil. V rukách držím otevřenou knihu, jejíž první kapitola začíná větou: „Ta bouračka mi pořád nejde z hlavy.“ Čtu, obracím stránky, avšak ta věta, slova a řádky jak jdou za sebou, na mne něčím dotírají a hlavně, nemohu přijít na to, proč tuhle knihu čtu?

Až náhle před očima jakýsi blesk, mžitky a já vím, že jsem tuhle knihu již někdy četl. Stránky zbělely, písmena zmizela, myšlenky se mi ztrácejí v chvějivé šedi.

Znovu táž postel, i stejná kniha. Věděl jsem, že ji musím dočíst, abych se dozvěděl víc o ní i o sobě. Zarputile jsem četl, sto stran, dvě stě, tři sta, čtyři sta, kolik dní a kolik nocí kolem mne prošlo? Pět set a konečně pět set šedesát dva. Tolik stran. A nevěděl jsem nic ani o knize, ani o sobě. Když jsem dočetl, odložil jsem knihu na stolek a před očima jsem měl jedinou velkou otázku: PROČ?

O sobě jsem se, jak se trhal den a noc, ticho a hluk návštěv, jsem poznal lístek po lístku všechno. Ale o tom jednou, za téměř desítku let, napíšu text Nemrznoucí směs, který vyjde v knize Snovidění, to však bude až v roce 1992. Jen důvod proč Elia Kazan tu knihu napsal, se mi odhalit nepodařilo. Život se opět začal krátit každou hodinou, dnem, týdnem, rokem, roky. Žít život? To není snadné.

Abych se ubránil dotírajícím útokům života, začal jsem přecházet do absolutní tmy, nebo absolutního světla. Tam jsem přemýšlel, psal, snil, nebo jen tiše, nikým nerušen, objevoval tajná zákoutí svého nevědomí. Tak jsem žil, možná ještě žiji, svůj život a není, ani nebylo, to snadné.

P.S.:  Salvador Dalí objevil Paranoicko-kritickou metodu (aktivitu) aby se mohl pohybovat na hraně paranoie a ve svých obrazech a poezii přinášet svědectví z druhého světa a nahlížet do svého podvědomí i nevědomí. Ivan Blatný se uchýlil do svého nepojmenovaného ticha, aby v něm žil odloučený před světem, který mu přinesl pouze zklamání a bolest duši. Jen jeho poezie nám dává tušit, jaký ten jeho svět ticha byl.

André Breton si vystavěl Skleněný dům, který zaplnil svým básnickým i filozofickým dílem, ale jen málo komu bylo dáno do něho nahlédnout. Básník Jiří Šmoranc se v dobách tísně skrýval ve svém Bílém tichu. Já jsem si pod tlakem jistých životních nesnází vytvořil prostředí Absolutní tmy a světla.

Ke všemu co jsem tu řekl, je ještě nutné dodat, že všechna tato prostředí a stavy básníkovy duše, ať již je pojmenujeme jakkoli, jsou si podobná, ne-li stejná a vždycky mají jenom jeden důvod a to je obrana básníkovy svobody, která musí být absolutní. A ještě, nelze je ani popsat, ani definovat.

Jsou intimním obrazem básníkovy duše, obrazem, jenž je nesdělitelný.