Zase setkávám se s Nadjou

Po delší době jsem znovu otevřel Bretonovu Nadju, abych se pokusil najít aspoň část mizejícího času. Z trojice knih Spojité nádoby, Šílená láska a Nadja, jsem coby bezvousý jinoch, ještě ani ne osmnáctiletý, nejprve četl Spojité nádoby. Nelze než přiznat, že po prvním přečtení jsem toho mnoho, spíše nic, nechápal

Rozumět jsem začínal teprve až postupem času s přicházejícími životními zkušenostmi i s pronikáním do tajů surrealismu. Konečně, v této knize hledám již více než šedesát let, mám ji stále vedle sebe v příruční knihovně a je pořád co nalézat, stejně jako v knize Co je surrealismus, kterou jsem v jednom Pražském antikvariátu objevil spolu se Spojitými nádobami. Knihy, které mne provázejí mým životem a sdílely se mnou všechny moje naděje i prohry.

Nadju jsem četl asi o rok později, když nám ji (Libeňským psychikům) přinesl z prohibitu Univerzitní knihovny Zdeněk Buřil, který tam byl v té době zaměstnaný. Byla pro nás doslova zjevením. Nic podobného jsme dosud nečetli a  věnovali jsme ji mnoho hodin rozjitřených rozhovorů. Bohužel jsem s Nadjou ztratil zjara 1952 kontakt, protože zatčením Vladimíra Vávry (mého bratra), se naše skupinka začala rozpadat a tu knihu jsem již nikdy nespatřil. Zcela jistě šlo o vydání z roku 1935, zůstaly mi po ní jen vzpomínky a útržky či citace v jiných textech, které mi přicházely do ruky.

Podrobně jsem se jí tedy mohl zabývat až v překladu Jarmily Fialové.          Nelze než s obdivem a úctou obracet stránky knihy napsané před více než osmdesáti lety a přitom ji číst tak jako kdyby byla napsaná včera, neboť myšlenky v ní uložené jsou stále přítomné a dnešní, dá se dokonce říci, že mnohému z toho o čem dvaatřicetiletý Breton v roce 1928 psal a přemýšlel, porozumíme teprve v době ještě vzdálenější ne-li, až v budoucnosti vzdálené.

Je pravda, z dnešního našeho pohledu, že se Breton mýlil v tom, že revoluce a osvobození ducha, se musí nutně konat současně s revolucí sociální i když nepopírám, že je možné a třeba i pravděpodobné, že někdy, kdesi v té vzdálené budoucnosti, taková ideální společnost žít bude. My ovšem víme, že socialismus a jiné podobné doktríny ať založené na ideálech nacionalismu, fašismu a komunismu a třeba i na náboženském fanatismu, které se dovolávají rovnosti, bohatství a štěstí pro všechny, stejně jako nekonečné svobody a na firemním štítu mají vypsané všechny ty ideály  pěkně podle abecedy aby se jim to nepletlo,  žijí jen z krutého potlačování toho všeho a popírání všech práv jednotlivce i skupin a celých národů.

V současnosti – co však označit pojmem současnost, když ta naše se odehrála již dávno v první čtvrtině minulého století – tedy to co označujeme za současnost je bohužel jen konfuse myšlení a nepřetržité zmítání se v nesmyslných představách, že tvoříme něco nového a zatím jen vyrábíme nepodařené plagiáty a pokoušíme se vymyslet citát starý již tisíc a možná více let.

Na prvních stránkách Nadji, Breton píše: I nadále vyžaduji jména a zajímám se jen o knihy, které jejich autoři nechají otevřené dokořán jako dveře a ke kterým netřeba hledat klíč. Dny psychologické literatury s románovou fabulací jsou naštěstí sečteny. (Zde si vypomohu Biblí: kdo čteš, rozuměj.)

Kniha, jejíž dveře jsou otevřené, neznamená knihu s tak zvaně otevřeným koncem, neboť ty dveře vedou ke mně, k autorovi a za nimi stojím já se svým jménem a se svým duchem, životem i smrtí, se svým vědomím i nevědomím, jsem tam jen já, autor, moje myšlenky a moje krev, kterou jsem nad stránkami knihy prolil.

Ležím na chodníku Pařížské třídy, vyhlížím Nadju, zatím co kolem mne jdou a procházejí zástupy spěchajících lidí, přimhouřenýma očima je pozoruji a říkám si, že pozorování světa z této polohy je mnohem zajímavější než pozorovat totéž, stoje na vratkých nohách. Je konec června, chodník je příjemně prohřátý, nikdo mě nevidí a nepozoruje, jsem zde sám v naprostém soukromí, jen se svým sněním.

Ležím tak v samotě snad tři, nebo čtyři hodiny aniž mne kdokoli vyrušil, když se náhle z toho mlhavě šedého a beztvarého davu vynořuje nádherná dívka v kratinké sukni a je to patrně štětka. Kdo jiný by se také sehnul nad ležícím vágusem v poplivaném sáčku. Jestli má tanga, napadá mě, rozechvěju oči a nechám se vzkřísit. Popelavá kráska s již trochu rezavějící pletí si sedne do dřepu, nohy ze zvyku trošinku od sebe, jen trochu, docela málo, je cudná, ale já vidím že je má, temně modré jako podvečerní nebe nad Letnou.

Otvírám oči a nepatrným kývnutím hlavy jí děkuji za to, že mi vrátila víru v život. V trochu pozdním úleku dává nohy k sobě, hladí mě po tváři a já ji poznávám, slečna z Bohnického blázince, kde se před lety úspěšně nevyléčila z alkoholismu a tak si uchovala milostné a chápající srdce. Často jsem ji tam v tu dobu navštěvoval a doprovázel při procházkách parkem léčebny. Pak její lékař sám propadl abstinenci a ona odešla. Vrátný mi o ní jen řekl, že neměla proč odejít, neměla kam odejít a nikdo nevěděl, kdy mohla odejít a její ošetřovatel mi řekl, že vůbec nemohla odejít.

Kam šla? Asi za nadějí uchovat si panenství a zdravý rozum. Jednou mi prozradila, že léčebnou obchází mlok se slizkým tělem a s hlasitým mlaskáním vysává všechny mozky, které se přiblíží na dosah jeho lepivého jazyka.

Vstal jsem, za rohem jsem vrátil sako bezdomovci, jenž mi ho půjčil jako revanš za to, že jsem mu chvíli hlídal kasičku, aby si mohl odskočit na pivo. Nezdálo se, že by mne slečna poznávala, ani se však ke mně nechovala jako k neznámému. Pokračovala v cestě. Zeptal jsem se kam jde? „Tak, tam,“ mávla neurčitě rukou. „Mám něco domluveno na Uhelným trhu, pak na večeři k Donaldovi a potom? Potom?... zítřek je tak vzdálený.“ Na Uhelném trhu sešla po mazlavých schodech do podzemí veřejných záchodků. „Mám na vás počkat?“

Pokrčila rameny. Sedl jsem si na chodník, zády se opřel o zábradlí nad schody a díval se jak lampář obchází plynové lucerny a jednu po druhé rozsvěcí. Ještě jsem si pomyslel, tady chytí určitě kapavku a pak jsem zabloudil v uličkách Starého města Kde jsem? Copak na tom záleží? Stačí mít naději.

A jen abych nezapomněl, příběh není to co si autor či autorka (abych neurazil) vykonstruuje za bezesné noci anebo jen tak, jako když moč vypustí na papír, sepíše nějaké dojmy z nádražní kantýny. Život nelze vymyslet. Život se odehrává v nás, v nás je ten příběh. Chce-li básník psát, musí se obrátit hodně hluboko do sebe a tam se dívat a tam ten příběh nalézat. Není-li tam nic, není co psát. Nikdy nelze opsat a popsat životy  druhých. Vždycky je to jen chatrný plagiát.

Ctižádostivá vychovatelka poblázní svoje chovance a začne s nimi psát román o dracích a hadech, tiše v skrytu doufající, že ještě před penzí dostane se jí slávy a tučných honorářů. Zdálo by se, že již nelze vymyslet větší pitomost než jsou ty, kterými jsou zavalena všechna světová knihkupectví. Ale lze, vždyť koho by nelákalo vymyslet nový neexistující svět a kdo by nechtěl vdechnout život tvorům o nichž nikdo nic neví? Ale co s tímhle světem a co s člověkem a lidským duchem? Naštěstí ještě jsou kanály a stoky kde mohou čisté myšlenky a verše, jež nelze umazat, přežít. Ideály jsou však k ničemu, jestliže ve vývařovně Armády spásy na vás již nezbyl talíř rajské polévky.

Jednou jsem napsal nedlouhý text, v němž jsem se zamýšlel a vyslovil jisté pochybnosti o jménu dívky NADJI. Ten text jsem napsal jako reakci na novinový článek, jehož jméno si již nepamatuji a myslím, že již také dávno pozbyl jakékoli důležitosti, pokud vůbec nějakou měl. Když jsem po půl století dočetl NADJU znovu, vyvstaly přede mnou pochybnosti nové. Pochybnosti, které nijak neznamenají pochybnosti o textu, ba právě naopak, ho činí mnohem kouzelnějším a hodným obdivu.

V knize je jediná zmínka o tom odkud NADJA pochází – V Lille, městě odkud pochází a odkud odešla před dvěma či třemi lety – a pak již jen historka o studentovi se dvěma srostlými prsty. Více tam o jejím původu není uvedeno nic a když, tak jen v jemných až tajemných náznacích. I o místě jejich setkání víme jen to, že se odehrálo za křižovatkou jejíž jméno Breton neznal a před nějakým kostelem. Také jméno NADJA, prý původu ruského, odvozeno patrně, jak jinde je uvedeno ze slova :Naděžda – naděje, to má svoji logiku (omlouvám se za fonetický přepis), ale nikde není uvedeno, že by dívka Nadja, nebo její rodina, měla nějakou, třeba příbuzenskou, spojitost s Ruskem. Ovšem Breton, ten měl k Rusku v tom čase velice blízký vztah a tady se začíná se vznikem jména dívky NADĚJE, rýsovat zajímavá souvislost.

V závěru knihy Breton pak píše ve vztahu k modrému ukazateli LES AUBES (k Úsvitům) toto: Ty, která pro všechny, kdo mi naslouchají, nesmíš být nějakou entitou, ale ženou, ty, která nejsi ničím tolik jako ženou, přese všechno, co ve mně budilo a vzbuzuje takovou úctu k tobě, že jsi se stala Chimérou.

Mám za to, že tady Breton zcela nepochybně nám, kteří mu nasloucháme, cosi naznačuje tím, že v jednom souvětí současně zpochybňuje jak fyzickou, tak snovou existenci NADJI.   

Postava NADJI vstupuje na stránky knihy až v polovině příběhu. V té první nás Breton popisováním a vykládáním náhod a setkáním s objekty, se vším tím co zrovna ovlivňovalo jeho život, jako kdyby nás chtěl připravit na to co teprve přijde. Na příchod NADJI. Kniha je součástí jeho autobiografického díla (to ví kde kdo) a NADJA v něm má zcela zvláštní a pozoruhodnou úlohu. Breton nás totiž skrze dívku Nadju, jako paprskem vybroušeného diamantu, nechává vejít do svého skleněného domu, nechává nás podílet se na jeho práci, jeho myšlenkách a snění. Víme kde snídá, kde pracuje i kde spí. Na stránkách této nevelké knihy se na chvíli stáváme součástí jeho života a prožíváme s ním nádherné okamžiky kdy krása je konvulzivní Co ještě víc?

To všechno jsem cítil při čtení Nadji a cítím to i teď kdy opět po dlouhé době knihu znovu zavírám. Možná se mýlím, konec konců bych na to měl právo, nejsem literární vědec, ale přece jen, něco mi říká, že…

V černém opálu jiskří sluneční paprsky zcela zvláštní, tajemně rudou a oslňující barvou. Je v tom srdce, krev a lesk očí opojených krásou. Rovnice života který nekončí a v níž je ukryto tajemství Lautreamontovy teze.