Dotěrná melodie

Podzimní déšť a vítr, den jako stvořený pro sebevraždu. Šál, obtočený kolem krku za ním vlál jako vlajka Společnosti národů, rukou si držel  klobouk ze kterého mu do rukávu svrchníku stékala voda. Šála máčela mu krk a nohy zvracely únavou. Vešel do prvních dveří, které byly před ním a usedl na jednu z židlí, jichž tam byly dlouhé řady, a pořád si držel klobouk a vzdoroval větru i dešti. Za ním jak stín vletěl pták a za ním vešel otylý průhledný muž, stín nezřetelné myšlenky, i on měl klobouk na kulaté hlavě, ale jaksi připláclý na temeno a za ním sotva postřehnutelná, žena jeho svědomí.

Seděl ve velké, do všech stran zdánlivě nekonečné hale. Stěny z vlnitého plechu, stejně tak i střecha, pod níž všudypřítomný průvan ředil jeho úzkost na mírně slané krystaly zalézající mu pod košili. Na zádech se mu rozpouštěly na páru, kterou průhledný muž hltavě vdechoval, aby ji v lepivých chrchlech plival na ptáka, stín i ženu.

Počítal židle, ale i těch bylo nekonečně. Mizely v šedi nesmyslné perspektivy a místo aby se jejich proud úžil, naopak se rozšiřoval a rozmazaně končil někde na druhém konci haly. To počítání ho přeneslo k myšlenkám z nichž se mu do celého těla šířil intenzivní pocit tepla. Sálalo z nahého ženského těla ležícího před ním na kulatém, zaprášeném stole a kdykoli někdo z neustále přicházejících a odcházejících lidí otevřel dveře, prach na stole zavířil a z těla se do všech stran linula lahodně sladká vůně čerstvého spermálního víru. Byl velmi vzrušený, neodvažoval se však ženy dotknout. Odmotal si z krku šálu, pak ji spustil na ženu, aby zahalil její nahotu. Šála však sklouzla po její kůži na zem a jako had se odsunula kamsi mezi židle. Napadlo ho, že teď je bez šály a venku stále vane silný vítr a prší.

Napravo ve středu haly prodejní pult plný nejrůznějších krámů, které byly poskládané a poházené kolem pultu. Byl tam i kus nějaké boudy, která kdysi sloužila k nejistým účelům, dnes však v tom torzu bylo něco jako kancelář, kde se podle všeho dojednávaly obchody. Ta  hala, rozhlédl se kolem, je vetešnictvím, prošlo mu hlavou.

Přesedl o několik řad dál a víc do strany, aby na tu veteš, jíž tu byly  hromady, dobře viděl. Pak ho upoutal odlesk čehosi co bylo opřeno o pult Procházel mezi židlemi seřazenými jako v nějakém pokoutním biografu, průhledný otylec i stín nezřetelné myšlenky i žena jeho svědomí a pták, se plahočili za ním. Ze vzhledu židlí a způsobu jejich zpracování i opotřebení, se dal vyčíst čas jejich stáří i do které doby patří. Rozhlédl se po dlouhých řadách připomínajících kalendář životů v nich ukrytý. Dotýkal se jich, hádal kdo všechno na nich seděl a kde a u jakých stolů stály.

Pořád ho však zneklidňoval přerušovaný lesk a vzrušující stín od prodejního pultu. Stál až za poslední řadou židlí opřený o plechovou stěnu, cítil nárazy větru a slyšel netrpělivé kapky deště vyklepávat na vlnitou střechu dotěrnou a drsnou melodii v cé dur. Začal přelézat židle a se svými společníky v zádech, se po diagonále blížil k lesku s vtíravou představou, že za pultem stojí žena, kterou spatřil na stole a jejíž nahotu chtěl zakrýt hedvábnou šálkou.

Přikradl se do blízkosti pultu se značně již oprýskanou keramickou vázou, taky několik hrnků bylo vedle ní a cosi jako šicí nářadí a několik špulek s nitěmi. Předmět jenž ho vzrušoval a přivábil až sem, do společnosti nevzhledné ženy pokročilého věku a jistě velkých zkušeností s pořádáním masturbačních večerů, tím předmětem se ukázalo být zrcadlo v němž se odráželo světlo žárovky ozařující všechnu tu veteš.

Kulaté zrcadlo v bílém rámu, jakoby připravené pro nevěstu, co se sem má každou chvíli přijít krášlit ke svatebnímu obřadu. Stín, který si málem vynutil erekci, vrhala noha oblečená do modráků, noha končící kyčelním kloubem, noha bez těla, pokračující jen svým stínem. Tělnatá panička, zřetelně majitelka toho blešince, ho pozorovala a poklidně kouřila.

„Co to je?, madam,“ namířil prstem na zrcadlo.

„Zrcadlo, chcete ho? Za kilo vám ho dám.“

„A co tohle?“ mířil pro změnu na nohu.

„Tohle? To tu zapomněl ten co koupil podstavec k zrcadlu, že si hned pro  všechno  přijde. Nepřišel. Když přidáte dvacet, můžete si to vzít jako komplet.“

Přemýšlel, co by s nohou mohl dělat, potom si však řekl, že třetí noha se vlastně může vždycky hodit. Nohavice, do níž byla noha navlečená, měla stejnou barvu jako jeho džíny, takže ani v tom nebyla žádná potíž. Dal paničce peníze a odnesl si nákup zase k židlím. Opatrně opřel oba předměty o první řadu a zašel dál dozadu aby poslouchal bubnování deště do plechové střechy a přemítal co s neplánovaným nákupem provede. Noha se hodí, ale na co zrcadlo?

Chvíli se díval do jediného slušně osvětleného místa, kde panička s jakýmsi fotrem, nejspíš kolegou, pálili jednu cigaretu za druhou. Déšť vyklepával do střechy dál tu podivně dotěrnou melodii. Upadal do dřímoty, krajina před ním prchala do vodní tříště a loď se tak zvláštně houpala, zvony vyzváněly k ranní pobožnosti a dívky přicházely v bílých šatečkám k prvnímu přijímání.

Zvedl se země kýmsi pohozené noviny, pohodlně natáhl nohy a zatím co dívenky poklekaly, pročítal si sobotní přílohu velikonočních novin. Má rád nedělní, nebo sobotní přílohy, čítává v nich moudra a poučení i verše k popukání. Očima sledoval řádky, podrobně prohlížel fotografie, četl pod nimi popisky a žasl. Dívčí nohy ovíjející se jako břečťan kolem jeho těla a srdce, ho zavalily nebeskou vzdělaností, a náhle se cítil být malým, nepatrným, jen mikroskopickým práškem. On, stařec a kmet a tady dívka, na hlavě s ještě neoschlým věnečkem před chvílí posvěceným, jejíž nitro přetéká věděním a předkládá mu k věření věci nad nimiž nepřestává žasnout.

Dívka je však milá, chápe starcovu bolest z malosti a představuje mu dámu, která ví co je to tvůrčí psaní a co víc, ta dáma má tak dobré a šlechetné srdce, že to učí celé řady a nekonečné zástupy básníků a spisovatelů. Zavřel oči a v představě té hrůzy se roztřásl jako jaderné elektrárny Fukušima při posledním zemětřesení. S ním roztřásl se i průhledný muž i stín nezřetelné myšlenky i žena jeho svědomí a pták padl někam mezi židle a rozložil se na plnicí pera.

Vzal nohu i zrcadlo a vyšel ven do již chřadnoucího deště. Šel se skloněnou hlavou až došel ke stanici tramvaje číslo sedmnáct. Tam se otočil ke svým společníkům.

„Myslel jsem, že jsem básník a nejsem nic, nevím ani co je to tvůrčí psaní. Co jsem? Jsem jenom vetešník bloudící skládkou svých životních omylů,  pracně seškrabující ze dna nevědomí matný obraz svého života.“

Průhledný muž netrpělivě přešlapoval a pomalu se ztrácel se světlem a s ním i stín nezřetelné myšlenky, žena jeho svědomí, pták počítal pera a tiše a žalostně pípal, nemohl se dopočítat, protože mu scházela popiska na CD. Tramvaj nejela, už dávno bylo po dopravní špičce, průhledný muž se rozplynul a s ním i stín nezřetelné myšlenky i žena jeho svědomí vybledla a spojila se, se světlem výbojek, pták ztratil se v kapse kabátu, tam rozložil se na jednotlivá pera a seřadil se podle barev do plastikového pouzdra. Přestal čekat na tramvaj, sebral nohu se zrcadlem a vydal se k domovu pěšky. Pod stříškou tramvajové zastávky zůstal jen básníkův popel.

Noc již prováděla svoje kouzla s časem když seděl opřený o sloup pouliční lampy a díval se do zrcadla opřeného o nohu v montérkách. Pil mizerné pivo z láhve a přemýšlel o tom, že kdyby místo pouliční lampy tu stála pouliční holka, mohl by na ní vyzkoušet sílu své netvůrčí poezie. Kdyby s ním šla zadarmo, možná by to ještě nebylo ztracené a mohl by se do světa osvícených básníků pokusit proniknout. Asi polohu měnit nebudu, řekl zrcadlu. Posbíral svůj majetek a opustil to nevlídné místo.

Uvařil si kávu, trocha přepychu nikdy nemůže uškodit a proto do ní nalil i pár kapek kondenzovaného mléka. Zaplavil ho pocit úspěšného muže. Sedl si s kávou ke stolu, proti sobě postavené zrcadlo, opět opřené o nohu, přibitou hřebíkem k desce stolu aby nemohla uhýbat a shodit zrcadlo na zem. Neboť patřila mezi objekty škodolibé.

Kávu upíjel po drobounkých kapkách, aby co nejdéle prodloužil požitek a přebíral se v krabici se starými knoflíky. Hledal jeden jediný, věděl, že ho potřebuje, nevěděl však proč, nevěděl který a nevěděl k čemu. Nevěděl o něm nic a přesto tušil, že ten knoflík je vzkaz, je sdělením něčeho velmi důležitého, něčeho, co má rozhodnout o jeho životě.

Knoflíků bylo přesně 131, byly různých barev i tvarů. Stejné byly jen čtyři, pak jich několik bylo po třech, hodně po dvou a jistě polovina byla jen po jednom. Sestavoval z nich obrazce, rozsypal je a uhlazoval do ploch a z vytvořených skvrn se pokoušel ten vzkaz vyčíst.

Noha se nepokojně vrtěla se zřejmou snahou vytáhnout hřebík a zrcadla se zbavit. Vzal ze šuplíku kladívko a provokující hřebík přiklepl a přitom se mimoděk podíval do zrcadla. Do této chvíle, uvědomil si, ho ještě nenapadlo, aby to udělal. Vnímal zrcadlo jen jako plochu odrážející světlo a chvílemi si také pohrávající se stínem ptáka poletujícího kolem a zlomyslně pouštějícího do světelného prachu přebytečná pera.

Spatřil starý, unavený, obličej s těkavým pohledem. Chvíli přemýšlel kdo by to mohl být, ale brzy toho nechal. Víc než stařec, zaujalo ho v zrcadle ohnivě zbarvené žároviště knoflíků. Intenzivně cítil ten žár, který mu odraz knoflíků hnal k obličeji a potom se noha uvolnila, hřebík překvapivou silou vytržený, se zabodl do stropu, zrcadlo se zřítilo na podlahu, roztříštilo se na tisíce střepů, jako kdyby mu vyhořelo srdce. Musel se nadechnout a pak smetl knoflíky do ohnivé tříště. Tavily se a odpařovaly ve směsi vůní pitevny a veřejného domu.

Po zrcadle zůstala na podlaze jen malá loužička, stejně žlutá jako loužička od psíka, který již netrpělivě škrabal na dveře. Byl to psík souseda, invalidy, přišel kdysi o nohu a z nějakého důvodu mu  začal toho malého, neodbytného čokla venčit. Pak ho překvapilo zjištění, že psí tlapky vyklepávají na dveře tu dotěrnou melodii pronásledující ho již celý den. Asi jsem k stáru sentimentální, pomyslel, pak šel s tím pejskem  ven, sbíral lopatičkou to co se z něho vytlačilo,  dával to do pytlíku a do obecního koše a byl podle svého mínění k politování. Rozhodl se, že nohu co koupil ve vetešnictví daruje invalidovi,  ať si chodí s tím zvířetem sám, když bude mít dvě nohy, a co na tom, že budou obě levé, takových lidí je.

Večer si čte z monitoru počítače o tom, že zase bude jako každý rok v Praze Mezinárodní festival spisovatelů, letos věnovaný tomu, že Někdo to rád horké

Vzkaz roztaveného knoflíku v zrcadlové tříšti, doprovázený dotěrnou, drsnou melodií, je vzkazem pro budoucnost.