Hrabalovi by již bylo 97

Dvacátého osmého března měl Bohumil Hrabal 97. výročí narození a taková příležitost se sluší oslavit. Sáhl jsem do příruční knihovny u pracovního stolu, namátkou jsem vzal jednu z jeho knih a začetl se. A se čtením přicházejí myšlenky a vzpomínky.: Někdy si stačí jen číst a člověk může náhle nahlédnout pár let i půl století nazpět a znovu stát se účastníkem toho co již jednou prožil.

Ba co víc, může i sám pro sebe něco poopravit. Dokonce může přijít i na něco, co mu v tom čase unikalo a ve zpovědi druhých, najít zpověď svoji. Je to snadné, stačí si jen číst. Před tím půl stoletím, prostřednictvím Vladimíra Boudníka i té trochy nutné náhody, jež vždycky hraje v každém osudu svojí roli, setkal jsem se s Bohumilem Hrabalem. Osudové setkání? Asi těžko. Setkali jsme se tak, jak se setkávali i jiní s jinými a s dalšími a jen jsme pokračovali v navazování řetězce, jehož začátek byl až někde v hlubině let století minulého. Byl jsem stále na cestě z Libně na Staré město a na Malou stranu, do práce a do školy a zase z Malé strany a Starého města do Libně. Odcházel jsem ráno a často se i k ránu vracel. Doktor, (BH) bydlel v té době někde v uličce u Týna a neznali jsme se, avšak není vyloučené a mě to napadá teprve teď, když listuji si v knížce Inzerát na dům, že možná stačilo jen maličko více té náhody a mohli jsme se setkat již o nějaké dva roky dříve, na rohu Celetné a Staroměstského náměstí, kde noc co noc stávala babka s buřtama a sytila i bavila pozdní chodce a vůbec noční děti co se u ní cestou domů v pozdní noci zastavovali, ani ne tak aby se najedli připáleného, nebo jen ohřátého buřta či párku, které upravovala v promaštěném pekáči na lihovém vařiči Primus, postaveném na oplechovaném, nepříliš velkém kuchyňském stole. Ta babka tam na rohu Celetné stála snad odnepaměti a možná ještě déle. Pamatovala si všechny svoje zákazníky, i když nevěděla, jak se jmenují, tak každý svoje jméno měl, o každém něco věděla a co si pamatovala, sama by mohla psát. Byla malá a hodně zavalitá, v létě v zimě nabalená do starých svetrů a kabátů, na hlavě šátek nebo prapodivný klobouk. Všechno tmavé, černé, buď že se chystala na pohřeb, nebo že nechtěla být viděna, že chtěla se ztrácet ve tmě ulice, co mněla na nohách pod dlouhou sukní vidět nebylo a na původ uzenin se také nikdo raději neptal. Zastavovali jsme se u ní kdykoli jsme šli s přáteli Soukupem a Sobotkou, temnými ulicemi Prahy do Libně aspoň na pár slov, když už ne na buřta. Vždycky bylo o čem mluvit, vždycky bylo něco nového, někoho sebrala šťára, některá z holek skončila u Apolináře, měla od někoho pozdrav. Stalo se jednu noc kolem půlnoci, že k ní Hrabal přistoupil a babky se zeptal: Paní, neznala jste Františka Kafku?“ tak to v povídce píše. A také se jednu noc kolem půlnoci stalo, že jsem se u té babky zastavil, abych se zeptal já: „Babi, viděla jste toho člověka?“ mávl jsem rukou za mužem mizícím v Týnské uličce, jak jsem to zaznamenal v knize Zvířený prach. Možná to byla právě ta chvíle, kdy jsme se míjeli. Pak asi koncem roku 52 zůstal roh Celetné a Staroměstského náměstí opuštěný. Nikdo se nedivil, ani neptal. Nebylo koho a nebylo na co a nebylo proč. Byla to taková doba. Doktor, ji ve svojí povídce Kafkárna umístil někam na cestu mezi ulicemi Štěpánskou, Kožnou a Staroměstský rynk. Možná jsme právě tu půlnoc stáli krok, dva, nedaleko sebe. Museli jsme však počkat až na Vláďu Boudníka, aby se pro nás stal tou bludičkou náhody. Každý z nás si tu babku spojil s něčím jiným a tak jako kdyby tu byly babky dvě. Ta Hrabalova, mystická s až věšteckou schopností a pak ta moje co prožila celý život na ulici, která jí byla domovem i rodinou. Jeden z našich přátel přinesl maličkou historku. Byl na návštěvě u své známé, když najednou uprostřed hovoru se otevřela dvířka kredence. Byl by si ničeho nevšiml, kdyby ta jeho známá, nepřistoupila ke kredenci, opatrně dvířka nepřivřela se slovy: „To je Klára, vždycky chodí v tuhle dobu.“ Klára byla zemřelá sestra dámy, jíž náš přítel navštívil. Malý, nepatrný motiv. Přítel ho možná někde slyšel a jen ho maličko upravil. Kouzlo je v tom, co se s tím motivem stalo. V Doktorově povídce se z Kláry stane Hedvička, duch utopený dcerušky polský hraběnky, jenž často navštěvuje babku na jejím štaflu a jehož babka s jistou dávkou humoru také často odhání. Hrabal ten motiv použil v povídce k jistému odlehčení před závěrem příběhu. V románu Perpetuum mobile jsem tentýž motiv otevřených dveří a návštěvy z onoho světa použil také, jen z Kláry se stal manžel pani Breklerové, duchařky, Reinhard, který ač již dávno po smrti, s ní stále sdílí byt i lože a všude ji doprovází. Doktorovi stačilo ke zpracování tohoto motivu pět vět, já jich potřeboval patnáct.