O minulosti

To důležité se stane zítra Psát o přítomnosti, či o zítřku… neznám jednodušší námět k sepsání ja-kéhokoli textu a jaksi ještě navíc se představit jako vzdělanec.

O dnešku? Stačí opisovat. Jen opisovat to co vidím, slyším, čtu u jiných. Stačí jen přidat svůj styl, máme-li nějaký i ten je však možné bez ostychu opsat. O zítřku? Snadné a nejsnadnější. Nikdo neví co bude za hodinu, natož co bude zítra, a co bude za rok? O tom se může o jenom dohadovat. Literát, či pisatel, si může vymyslet cokoli a ostatní jsou odsouzeni k tomu mu věřit. Že literát také nic neví? Možná, má však aspoň fantazii. Psát o minulosti, to je problém. Minulost totiž pro většinu lidí neexistuje. Jako neexistuje spoustu jiných věcí, dějů a dokonce lidí samotných. Buď jsme z minulosti nic neprožili, nevíme o ni, nechápeme ji, nevíme co to minulost je, nechceme o ní nic vědět… a tak dále. Například můj desetiletý vnuk je přesvědčený, že jsem se již jako děda narodil… že jsem takový odjakživa. Samozřejmě, že při dnešním způsobu výchovy ví již velmi dobře jak přicházejí děti na svět a jak k tomu dojde. Avšak on i jeho stejně staří vrstevníci, a dokonce i ti starší, ve svém podvědomí to odmítají a jsou přesvědčeni, že jich se to netýká. Oni byly vždycky takoví jako jsou právě teď, dnes. Žádné dřív nebylo a i když třeba se zájmem a nebo proto aby udělali svým předkům radost, si nechají prohlížet fotografie a vyprávět o tom jaké to bylo, když byli malí, jaké to bylo tenkrát když… tak se zajímají a smějí, ale podvědomě nevěří, že to jsou oni, že jim jsou podstrkované fotografie nějakých nezajímavých dětí a lidí. Problém je v tom, že totéž se týká i dvacetiletých, pak třicetiletých, čtyřicetiletí se ještě brání uvěřit a v padesáti se lámou ledy a proto raději zapomínají. Až do smrti se pak jen zapomíná i když jaksi v obráceném zrcadle, kdy se neustále omílají historky z let před šedesáti lety, které jsou však v přítomnosti tak nepravděpodobné, že jim stále méně věří i sám autor vzpomínek a nakonec je vypráví stylem příběhu o někom jiném a tak, že jehož pravdivost je již poněkud pochybná. Ke konci života si již nevzpomínáme na nic a jsme tak schopni nejvýše vnímat přítomný okamžik. Co bylo před hodinou, nebo bude za hodinu, je již mimo obzor pozornosti. Je to tak pohodlnější. Tak přenecháváme minulost vzdělaným podivínům, kteří nám čas od času připomenou něco co jsme nechtěli již vědět. Váhy Hledal jsem pohledem místo kam se posadím a překážel ve dveřích malého sálu Městské knihovny těm několika lidem přicházejících, stejně jako já, na přednášku o někom, nebo o něčem? Nevím, vešel jsem jenom proto abych nějak strávil nekonečný podzimní večer. Místo jsem si našel uprostřed poslední řady a odtud se pokoušel rozpoznat o čem je řeč. V tmavém šeru pódia rozstříhávaném plochým svitem lampičky, vykládal cosi zřejmě velmi vzdělaný pán o vyjádření času a prostoru v postmoderním umění. Za jeho zá-dy byly promítány diapozitivy obrazů, které měly dodat jeho slovům aspoň trochu věrohodnosti. Zrak ani sluch mi již neslouží proto jsem ze všeho zazna-menával jen střípky, které jsem si sám skládal do mozaiky, nejspíš zajímavější než učená přednáška. Kolem uší se mi míhala zdánlivě nekonečná řada ná-zvů a pojmů: romantismus, impresionismus, expresionismus, symbolismus, futu-rismus, kubismus, surrealismus a řadu, kterou jsem zdaleka nevyčerpal, ukonči-la postmoderna. Hučelo mi z toho v uších a z rychle se střídajících diapozitivů jsem začínal mít i mžitky před očima. Umění létalo vzduchem jako barevný pouťový balonek aniž by bylo zřejmé oč pánovi s brýlemi na špičce nosu a několika papíry v ruce, vlastně jde. Pokud jsem stačil zaznamenat, tak nového neřekl nic, teoreticky věděl všechno, o umění však nic. Byl tedy plně kvalifiko-vaný mluvit do všeho a o všem. V roce 1926 studoval Salvador Dalí na Mad-ridské akademii výtvarných umění. Jednou studenti dostali za úkol namalovat podle modelu sochu Panny. Dalí se dal do práce a v plně zaujat zadaným úkolem namaloval váhy. Když na konci hodiny prohlížel profesor práce žáků, pozastavil se nad Dalího prací a měl, neboť nesplňovala zadaný úkol. A teď přijde ten důvod proč to tady říkám. Dalí profesorovi (i udiveným spolužá-kům), řekl : „Možná, že vy vidíte Pannu jako všichni ostatní, ale já vidím váhy!“ Bylo mu dvaadvacet let. Ve Druhém manifestu surrealismu André Breton redi-guje původní znění teze o automatickém psaní a připouští určitou formu ko-rekce. Později také ještě říká, že básník se pozná i v automatickém textu, tj.: ne každý automatický text musí být poezií. A ještě na začátku šedesátých let k tomu o čem jsem tu psal dodává, že: poezie (nahraďme umění), musí vy-cházet z básníkova ducha. Ergo, dodávám já, veškeré uměle podstrčené ide-je nemají s uměním nic společného. Nejvýše můžeme připustit, že jde o jakési dílko literatury zábavné, politické, nebo řečeno dnešní mluvou, marketingové - propagační, více nebo méně dovedně zpracované. A jaká je v tom všem souvislost? Pro nevidícího a neslyšícího, zdánlivě žádná. Ve skutečnosti je po-chopení souvislosti jednoduché. Umění je zásadně a jedině, záležitostí subjek-tivní. Dalí mohl tehdy celkem bez problémů namalovat to co všichni jeho ko-legové, dal však jako umělec přednost tomu co viděl on… tedy váhy. Pro-blém není v tom, stojíme-li před umělcovým dílem, literárním, výtvarným, nebo hudebním, co vidí nebo slyší umělec, ale v tom, umíme li na jeho vidění, slyše-ní, atd., přistoupit a z jeho subjektivního díla učinit dílo objektivní, nebo to ne-umíme. Nic se tím však nezmění, ani se nic nestane, vesmír se nezhroutí. Sku-tečné umělecké dílo totiž bez úhony přežije jakkoli dlouhý čas a to ostatní se tiše vytratí do zapomnění. To je ten rozdíl mezi minulostí a přítomností. O minu-losti nevíme nic… vypaří se jako kapka rosy na slunci. To co víme a čemu ro-zumíme, je naše přítomnost a na letopočtu nezáleží. Panna, lev Šel jsem stále rovně a pohledem neuhýbal do stran, šel jsem bez přes-tání a hledal schody vedoucí až do koruny stromu. Šel jsem dlouho a jako vždycky, zbytečně. Nenašel jsem schody, ani strom, našel jsem jen starou, deštěm a prachem obroušenou korunu z roku 1920. Co s ní? Ve veřejném hajzlíku jsem ji hodil do automatu na prezervativy… a nic. Koruna se nevrátila a kondom ze stroje nevypadl. Devadesát let stará koruna je bezcenná. Pan-na vyražená na ní i se snopem na kterém patrně ztratila také panenství, má již podobu nezřetelnou a jestli byla krásná… kdo si to pamatuje? I lev na druhé straně mince místo hrdého zařvání, jen uboze zasípe. Přesto jsem se pokusil u hajzl dámy korunu reklamovat. V kavárně jsem se ze zvědavosti a jen zkusmo pokusil při placení podstrčit pinglovi krásnou, novou a lesklou, dnešní korunu jako tuzér. Byl slušný ale koruny se štítivě ani nedotkl. Možná mu scházela ta panna, lev však zůstal. Jenomže spíš huláká než aby hrdě řval. Možná také, že se bál, že se nakazí ně nakažlivou chorobou, Kdoví, co mu vadilo. Před kavár-nou jsem hodil korunu do prachu a říkal si, že za devadesát let jí někdo najde a udělá tentýž pokus jako já. Rozladila mě však myšlenka, že já u toho prav-děpodobně nebudu. Koupil jsem si za pět set korun výpravnou knihu v níž bylo všechno o tom, jak to bylo, když homosapiens začal ničit tuto, prý krásnou, planetu. Jezdil jsem celé odpoledne tramvají, to dělám vždycky když nevím kam jít, listoval jsem v knize a tu a tam i něco přečetl. Pak jsem opět několik hodin přemýšlel jestli jsem se něco dozvěděl. Jediný poznatek však byl, že kni-ha má nemožný formát, je těžká a listy se k sobě lepí. Po dalších pěti, či šesti hodinách jsem vystoupil, nevěděl jsem kde, ale viděl jsem Vltavu a to mne uklidnilo. Knihu jsem daroval jakémusi klukovi podezřelého vzhledu a doporu-čil mu, aby ji střelil v antikvariátu. Vzápětí mě to však mrzelo. Co když ten tvor nedotčený, ba přímo panenský, který se zatím ubránil všem vlivům moderní civilizace, bude sveden zvědavostí a tu nešťastnou knihu začne číst. Šel jsem za ním, ale než jsem stačil cokoli udělat, ten hodný hoch již mizel ve dveřích první hospody. Určitě tam knihu prodá za tržní cenu a tu jsem odhadoval tak na čtyři dvanáctky. Upokojený, že tento národ má přece jenom v nové gene-raci zajištěnou rozumnou budoucnost, vykročil jsem zase jednou k domovu abych napsal další kapitolu svých vzpomínek na minulost. Tajemství barevné kostky Cestou po říční navigaci jsem před sebou uviděl hromadu říčního ka-mene. Vlastně jsem ji viděl již dávno před tím než jsem k té hromadě došel, ale teprve když se zapadající slunce do kamenů opřelo, cosi mě na nich upoutalo a očarovalo. Vzal jsem zcela náhodně jeden do ruky, je se však do-tkl dlaně, začal se rozpadat na prach. Na nevzhledný sykavý prach, pách-noucí jeskyněmi ve zvětralých skalách, kde neustále a bez zjevného důvodu vane zatuchlý průvan. Otřel jsem prášek co mi zůstal na dlani o kalhoty a pak k dlani přičichl. Ucítil jsem však jen vůni mýdla jímž jsem se ráno omyl. Sedl jsem si na břeh a pomalu, s rozmyslem, házel ty kameny jeden po druhém do řeky. Nespěchal jsem, ještě bylo vidět na konec řeky, ještě se nestal vzpomín-kou. Chtěl bych o tom někomu napsat, nevím však jak, počítač a e mailová pošta mě dávno již odnaučila dopisy psát. Zachránila mě kostka kýmsi vržená nad řeku a která hnána větrem mi přistála v dlani mimoděk obrácené k řece. Tajemství večerního šera. Podíval jsem se na kostku, stejnou jaká se používá při hře Člověče nezlob se, jen snad o něco větší a vzhledem ke své velikosti i značně těžší. Také jistě častým používáním, byla vyhlazená do vysokého lesku. Zvědavě jsem si ji prohlížel, překvapený však, že ji mám v dlani jsem nebyl. Cestou domů jsem kostku v ruce vážil, prohlížel ve světle pouličních lamp a pozoroval neklidný svit, který vydávala a který se měnil při každém pootočení proti světlu lampy, byla průsvitná, průhledná však ne. Sevřel jsem ji pevně do dlaně a po chvíli ucítil, že se kostka pomalu, velmi pomalu krouživě otáčí. Stří-davě jsem přitom cítil chlad, horký žár i příjemné teplo. Doma jsem pohodil na zelené sukno hráčského stolku. Teprve v ostrém světle pracovní lampičky jsem si také uvědomil, že kostka má každou stranu jiné barvy a každá barva že je označena počtem puntíků v barvě protilehlé strany. Pomalu jsem kostku pře-valoval a zkoumal. Tak černá plocha měla bílý puntík, bílá šest černých, čer-vená tři modré a modrá čtyři červené, žlutá dva zelené a zelená pět žlutých. Házel jsem kostku na sukno a pokoušel se něco vyčíst z čísel tak jak mi padaly. Nevyčetl jsem nic. Byl jsem však přesvědčen, že kostka mi přinesla nějakou zprávu. Po hodině trpělivého házení však zjišťuji, že nejčastěji padá černá a bílá a to v téměř shodném poměru. Stejně tak červená se žlutou, a modrá více než zelená. Házel jsem další hodinu a tužkou na papír zaznamenával jednotlivé hody. Bílá tu druhou hodinu padala častěji než černá a žlutá častěji než červená. Modrá se zelenou padaly stejně. Pochopil jsem, že ke mně opravdu došel čísi vzkaz. Odkud, od koho a proč? Hlava mi padala únavou, až mi nakonec padla na zelené sukno mezi kostky… usnul jsem a měl podivné sny, ve spánku jsem se lekal a sténal. Zdálo se mi, že jsem spermií, že s tisíci stejnými mezi sebou se biji o život abych mohl znásilnit vajíčko. Pak se mi zdá-lo, že plavu řekou proti proudu ke sklovitě se lesknoucímu vodopádu, abych až k němu doplavu byl místo třpytivé vody zaplaven rdousivou krví. Silou pod-vědomé vůle jsem se přinutil k probuzení. Podařilo se mi to právě ve chvíli kdy jsem stál na jevišti, přede mnou sál plný lidí, dáma s velkým dekoltem a pán v černém, mi chtěli právě cosi předat. A jak jsem vycházel ze snu, ještě jsem zahlédl rakev zajíždějící za oponu a zaslechl chorál přecházející do bouřlivého smíchu. Probudil jsem se zbrocený potem, porozuměl jsem a nebyl rád. Obrá-til jsem kostku černou stranu nahoru. Bílý puntík se mi propaloval do mozku. Poznal jsem, že kostka je moje minulost, přítomnost i budoucnost. Bílá v černém představuje čistotu zrození a černá odcházení. Podle Dalího do-konce zrození znamená odchod z Ráje. Bílá s černou tedy je příchod a od-chod, zrození a smrt. Červená je prolitá krev v mém životě, zelená moje zdraví a radost z nevědomosti, modrá úspěch, žlutá pak zklamání a bolest. A znovu se vrací Bílá a černá, aby se uzavřel kruh. Bílá znamená vejít do neznámé věč-nosti a černá, odejít z tohoto nestálého času. Rozřešil jsem tajemství kostky i svého života, minulost i přítomnost se stane až zítra, ale to jsem již někde slyšel, nebo jsem to řekl sám?